ANDALUFFFFIA – EVS Arrival training a posléze cestování po AndaluFFFii

Tak se opět hlásím. Sice jsem říkala, že teď nějakou dobu nebudu psát, ale po úžasném motivujícím arrival trainingu plném úžasných workshopů, mám tak nějak o čem psát. Taky jsem říkala, že chci psát o něčem hodnotnějším a to teď teda rozhodně bude stát za to. Omlouvám se opět za délku, ale některé věci opravdu nemůžu vynechat a to bych toho chtěla sdělit ještě více... 

Jeden z hlavních důvodů, proč jsem začala psát tento blog byl ten, že bych chtěla propagovat Evropskou dobrovolnou služku, o které je v Čr docela malá informovanost a případně motivovat lidi, aby taky vyjeli, protože to stojí za to. Právě na tomto školení jsem si ujasnila spoustu věci, které jsem ani já sama o EVS nevěděla. Když jsem se rozhodla, že taky na EVS pojedu a začala se o to zajímat, spoustu informací bylo nedostupných, a právě proto bych se o tyto informace chtěla podělit. Spoustě věcem jsem ani já nerozuměla, jako proč, jak, kdo a tak dále...kdo za tím stojí, proč to vzniklo, pro koho to je. Původně jsem měla v plánu o tom napsat až se vrátím a skončí mi to tady, protože jsem si myslela, že právě tehdy tomu všemu budu rozumět, ale po tom trainingu nemůžu jinak a musím teď, ještě za čerstva. Chtěla bych se však také podělit o to, co jsem se na tomto trainingu naučila a předat to dál.

Nebojte se, že Vás budu zatěžovat pouze holými fakty. Podělím se i o zážitky z arrival trainingu a i o zážitky z cestování po Andalusii, které jsem podnikla posléze po školení.

Pokud máte pocit, že je můj blog trapný, píšu nesmysly nebo vás to prostě nezajímá, tak to nečtěte. Pravděpodobně nejste cílovka, pro kterou to píšu. K tomu, ke komu se to má dostat se to dostane. Pokud to čtete pouze pro zábavu a vyplnění času a nejste vyloženě cílovka, není na tom nic špatného. Těší mě zájem i z jiných řád 😊

24. července jsem se teda vydala z chladného severu Španělska do vařícího jihu. Vstávali jsme dost brzy. V 7 hodin jsme jely busem z Gijónu na letiště Asturias a letěli jsme do Málagy. Do Málagy jsme přiletěli v 11 a sraz s ostatními dobrovolníky jsme měli až v 15 hod před nádražím Maria Zabrano, takže dost času na to se přemístit z letiště do centra a ještě dát někde kafe. Na velkou procházku v tom vedru navíc se zavazadlem to nebylo.

Na místě setkání jsme poznali další dobrovolníky z různých koutů Evropy (ale nejen Evropy) takže Srbsko, Polsko, Rusko, Francie, Maďarsko, Turecko, Egypt, Italie, Kypr, Anglie, Ukrajina, kteří jsou rozmístění v současnosti po různých částech Španělska, takže všichni současní Evropští dobrovolníci ve Španělsku. Dohromady nás bylo 22 a největší zastoupení měla Italie. Naše cesta však nekončila v Malaze, ale pokračovali jsme autobusem do Algeciras. V autobuse jsme měli možnost začít se poznávat a cesta byla docela sranda. V Algeciras jsme byli na 5 dní, tak trochu odtržení od civilizace, kde nic tu nic, jen naše ubytovna, což byl tak trochu účel, abychom se mohli soustředit na školení a taky, abychom se mohli vzájemně poznat. Když řeknu ubytovna, nepředstavujte si nic hrozného. Vlastně docela pěkné pokoje, místnosti na naše workshopy, jídelna s docela solidním výběrem (všechno hrazenou Národní agenturou, respektive Evropskou komisi), venku hřiště a bazén, který jsme mohli během siesty užívat. Takže co víc? Některým i tohle bylo málo...

Na pokojích jsme byli po dvou a rozdělili nás organizátoři tohoto školení. Já byla na pokoji s Lucy - Francouzskou, takže náhoda nebo osud, že zrovna mi, přidělili zrovna Francouzsku, ještě navíc z Bretaně, kde jsem byla na stáži. Francie mi je stále osudem! Takže jsem si mohla pokecat i francouzsky.

Co jsem byla docela překvapená, tak dost lidi neumělo ani slovo španělsky, což mi dodalo docela kuráže, protože já sama si připadala dost zoufalá se svou španělštinou, jenže tady jsem si uvědomila, že to vlastně není tak důležité. Ne jenom jazyk tvoří komunikaci, a i pokud ten jazyk neovládáme, můžeme komunikovat. Takže jsem ten týden používala angličtinu, francouzštinu i španělštinu....měla jsem v tom už takový guláš, že jsem byla schopná v jedné větě nevědomky použít všechny 3 jazyky najednou....fakt bych chtěla vědět, co se v podvědomí mozku děje... v příštím životě se chci zabývat psycholingvistikou 😊 (na tento život už mám tolik plánu, že už to asi nestihnu). Musím však říct, že nejlépe se mi komunikovalo překvapivě v angličtině, protože jak šj a fj jsou si podobné...prostě blázinec...

Setkali jsme se fakt směsice zajímavých lidí s různými zájmy a různými osudy, pouliční žongler, videografer, fotografka, grafik, reportérka, architekt, meditující chlapec žijící v ecovillage a další. Přestože jsme byli každý jiný - osobnostně, každý jsme pocházeli z jiné země, něco nás spojovalo, a to nejen to, že jsme byli všichni ve stejnou dobu na stejném místě, ale především společné hodnoty... začínám se dostávat k tomu k čemu se dostat chci...

Nebudu vykládat o každém workshopu po řadě, i přestože to, jak to šlo za sebou mělo určitý smysl, ale podělím se o to tak nějak na přeskáčku. Nebudu ani vykládat o všech workshopech, protože to by bylo na několikastránkový manuál, ale vypíchnu to (alespoň pro mě) nejzajímavější a to, co může i Vám něco předat.

Nejprve bych vám chtěla říct něco o EVS, o věcech, které jsem věděla, ale vy je pravděpodobně ještě nevíte, ale i o věcech, které jsem se dozvěděla právě tam. EVS (European voluntary service) je součástí programu Erasmus+. Program Erasmus+ letos slaví 30 let, EVS loni oslavil 20 let. Všichni si pod Erasmem představí pouze ten studentský Erasmus, jenže Erasmus + zahrnuje další programy jako Leonardo, Sokrates atd. Před třemi lety došlo k tomu, že se všechny programy spojily a fungují pod záštitou Erasmus +. K fúzi došlo kvůli marketingu, jinak programy fungují samostatně. Pro ilustraci připojuji přehledné historické schéma všech programů.

Tolik ve zkratce. My o tom mluvili trochu déle, ale pro to, co vám chci sdělit to zatím stačí. Nechci Vás unudit (sorry, jestli se tak děje, ale pravděpodobně není článek určený právě pro vás :) ). Co chci však ještě říct, že přestože EVS patří do Erasmus +, tak "poslaní" EVS je jiné než studentský Erasmus. Můj pohled: Dobrovolník vykonává nějakou dobrovolnickou aktivitu v nějaké organizaci, většinou jsou to neziskovky. Okej teď někteří kroutí očima neziskovky- tahání prachů....o tom, že to tak není , napíšu jindy. Tím, že je to neziskový sektor, tak je to většinou "charitativní činnost", ale ne vyloženě doslovně, většinou jsou to projekty zaměřené na mládež (jako ten můj), nebo disabled people, elderly people, social exclusion, eco-projet atd (pro představu). Funguje to tak, že dobrovolník (tím, že je to dobrovolník) něco přináší té organizaci, tím nemyslím jen vykonaná práce - splněno tradá, ale například i nějaké svoje nápady, kreativitu (to trochu záleží na tipu projektu), ale zároveň to přináší i něco dobrovolníkovi, nějaký seberozvoj, seberealizace a tak dále, takže to tak trochu funguje oboustranně: vy něco přinesete organizaci, organizace něco přinese vám. Což je ten hlavní rozdíl oproti studentskému Erasmu, kde jedete v podstatě sami na sebe.

Tohle je nějaký můj pohled, moje parafráze a zároveň tak nějak to je a mělo by být. Co však pro mě byla nová informace, že původně EVS vznikla pro lidi "with less opportunities", aby jim to umožnilo rozvoj. To že se to v průběhu let změnilo a teď jezdí více vysokoškoláku než ti, kteří by to doopravdy potřebovali je druhá věc. Takže EVS a studentský Erasmus mají sice něco společného, ale každý má také trochu jiný účel, jiné hodnoty a jiné poslání. Ještě jedna důležitá věc. Je to věkově omezené od 18-30 let.

Za tím vším stojí jinak Evropská komise. Cílem tedy je tak trochu propagovat Evropu a Evropskou unii. Propagovat hodnoty jako solidarita, tolerance, respekt a mír. Hodně se mi líbila věta jednoho z organizátoru: "Nesmíme zapomenout naši historii, abychom se mohli poučit z chyb", což byla především narážka na války (ale dá se to aplikovat na cokoliv). Cílem tohoto programu je opravdu uvědomit si, že přestože každý jsme jiný, pocházíme z jiné kultury, měli bychom si z jiných kultur brát to dobré, inspirovat se a ne brát si to špatné. UNITY IN THE DIVERCITY.

V rámci dalšího workshopu jsme řešili například předsudky a stereotypy. To byl skvělý workshop. Měli jsme každý říct jaké stereotypy kolují o naší zemi (měli jsme to také nakreslit) a poté jsme měli vysvětlit, proč se to říká. Cílem toho bylo uvědomit si, že všechno má své opodstatnění. Jako příklad uvedu siestu ve Španělsku. Pro mnohé je to znak "Ah Španělé nechtějí pracovat, jsou líní, flákají se". Jenomže to tak úplně není pravda. Siesta vznikla z toho důvodu, že ve Španělsku bývají neúnosná vedra a v těch vedrech se mezi 2-5 hodinou odpoledne prostě nedá nic dělat, obzvlášť v některých částech Španělska. To jsem si sama zažila. Konkrétně třeba v Andalusii je hrozné sucho, je to navíc blízko Afriky (všichni víme, jak je v Africe) a je to dost nesnesitelné. To, kde oni mají siestu si napracují poté, pač většinou pracují tak do 10 hodin večer, někdy i déle. S Davidem jsme si třeba na hodině španělštiny pouštěli reportáž, kde bylo řečeno, že Španělé mají odpracovaných nejvíce hodin za rok (neplacené přesčacy) atd. O tom možná napíšu jindy 😊

Další stereotyp, co se říká zase o Italech: "Všichni Italové jsou mafiáni". Ano je pravda, že v Italii jednu dobu opravdu byla mafie, ale neznamená to, že je do teď, a že všichni jsou mafiáni.... Těch příkladu bych mohla uvést více na další země, ale myslím, že pro ilustraci stačí 😊. Sami si můžete říct, co se říká třeba o Češích a proč se to říká a určitě Vám něco není příjemné. Takže co vám tím chci říct? Co je hlavní myšlenka? Zamyslet se nad tím, proč je něco v nějaké zemi tak, jak je a hned to neodsuzujte. Všechno má své důvody, jak geografické či klimatické, tak třeba historické. Je hrozně jednoduché něco odsoudit. Také to, že někdo pochází odněkud neznamená to, že všichni jsou stejní. Samozřejmě národnost a kultura je jedna z věcí, které nás formuje, ale jsou to i jiné věci. Já nejsem Češka (jsem ale víte, jak to myslím) a nejsem reprezentace všech Čechů. Já jsem především Barůž a jsem sama sebou. Neznamená to, že všichni Češi jsou jako já. Například já nesnaším vedra a vytačí mě, jak to všichni přisuzují tomu že na to nejsem zvyklá. Jenomže našla bych u nás spoustu lidí, co právě naopak, protože to nemáme, tak vyhledávájí teplé krajiny.

Další aktivitu, co jsme dělali, souvisí také s tím, jak je hrozně jednoduché něco nebo někoho odsoudit, pokud se to vymyká normálu. Ukázali nám tuto číselnou řadu a zeptali se nás, jestli nám připadá v pořádku. Jasně někteří by řekli, že 3 je před 4, ale o tom to je. Kdo nám řekl, že takhle je to nebo by to mělo být správně?

Dělali jsme ještě jedno podobné cvičení. Polovina lidi zůstala v místnosti a měla říct první slovo, co nás napadne, když se podíváme na tento obrázek.  

Druhá se potom vrátila a ukázali nám tento obrázek.  

Tentokrát jsme měli všichni říct, co nám to připomíná. Bylo zajímavé sledovat, co si myslela první skupina, které viděla oba obrázky a druhá skupina, která viděla jen ten druhý. První skupina většinou říkala to, co viděla na prvním obrázku a druhá skupina úplně něco jiného.

Cílem těchto dvou cvičení bylo ukázat, že máme v hlavě nějaké modely, vzory, kterými se řídíme a máme je zafixované. Někdo nám řekl, co je správné a jak to má vypadat, ale nikde není řečeno, že to tak musí doopravdy být a nemůže se to vymykat...

Líbila se mi taky jedna poznámka jedné organizátorky. Toto nám vlastně demonstrovala na jednom videu. Pokud někoho poznáme, poznáme ho právě v daném momentě, jen v jedné etapě jeho života. Nevíme, jaký byl předtím. Předtím mohl být úplně jiný, mohl prožívat úplně něco jiného. To si myslím, že je naprostá pravda a měli bychom si to všichni uvědomit. Já si taky myslím, že třeba před dvěma lety jsem byla úplně jiná, stejně jako jsem byla zase jiná před pěti lety. Proto kdybych se s některými lidmi setkala před pěti lety, dvěma lety nebo teď, každé setkání by bylo jiné. Každé setkání by bylo jiné v jiné etapě života. Jenže já taky věřím tomu, že se máme poznávat právě tehdy, kdy se máme poznávat. Nicméně, co tím chci říct. Nikdo o nás nemůže vědět všechno, a to proč jsme, jací jsem. Stejně tak to nemůže nikdo vědět o Vás. Takže neodsuzujme hned někoho za něco, protože nevíme, co se za tím skrývá, proč je člověk takový, jaký je, a jaký byl dříve. 😊 Teď jsem si uvědomila, že to vlastně platí i opačně. Pokud jsme někoho x let neviděli, neznamená to, že stále stojí na místě a nezměnil se nebo spíše nevyvinul se. ....Rozumíte? pokud ano, tak nad tím zkuste přemýšlet než začnete něco nebo někoho soudit 😊

Pravděpodobně Vás zajímá, co bylo v onom video. První ukázka byl Charlie Chaplin s mávající praporem a za ním dav demonstrantům. Posléze ho zatkla policie s tím, že on je lídr. Potom nám pustila ukázku ještě jednou od začátku, kde jsme mohli vidět, že Chaplin zvedl prapor z padajícího auta, snažil se to auto dohonit, a proto mával praporem. Mezitím se k němu přidal dav demonstrantů a policie ho neprávem označila jako lídra demonstrace ... a o tom to je. Policie přišla právě v daný moment bez toho, aby znala souvislosti a stejně tak my jednoduše někoho odsoudíme, když vstoupíme zrovna v danou chvílí do jeho života.

Mimo jiné jsme také měli každý den dvouhodinou lekci španělštiny. Já byla rozdělena do skupiny pro pokročilé, což tak trochu nechápu, ale budíž... Musím říct, že to byly naprosto skvělé inspirativní hodiny, které i mě osobně dodali inspiraci pro mé vlastní hodiny. A musím také říct, že mě tyto hodiny bavily mnohem více než hodiny s Davidem. Promiň Davide.

V rámci jedné aktivity na hodině španělštiny jsme měli vykládat svůj příběh, popsat svou cestu a proč jsme na EVS. Bylo zajímavé sledovat, že většina lidi měla pocit ztracenosti, depky, stereotypu, rutiny, potřebovala změnu a vlastně nevěděla, co chce v životě dělat a přišla se sem najít. Takže jsme všichni tak trochu zhrzení psychopati. 😊 Pokud máte stejnou diagnózu a je Vám mezi 18-30 tak určitě vyražte na EVS. Ne vážně, myslím si, že je to způsob, jak najít sama(a) sebe.

Nicméně já už přišla na to, co chci dělat a tady si to uvědomuju ještě více. Chci jednoznačně učit. Takže já už jsem tak trochu vyléčený psychopat. :) Myslím, že jsem si ve svých studentských časech v rámci brigád vyzkoušela různé profese, zjistila, co mi (ne)jde, co mě (ne)baví a toto je jednoznačně to, co chci dělat, v čem jsem se našla. Oka pro někoho asi ne kdoví jaká kariera, ale každý to máme jinak. Pro mě je to kreativní práce. Mě prostě baví vymýšlet ty aktivity bez ohledu na to, co je zrovna za den. Párkrát se mě někdo ptal: "Co budeš o víkendu dělat". A já řekla, že si budu připravovat věci na hodiny. "Aha takže budeš pracovat". Nikdy mě nenapadlo, že vlastně pracuju, protože mě to zároveň baví. A o tom to je. Někteří si myslí, že práce rovná se otroctví, jenomže takto to vůbec být nemusí. V práci člověk tráví většinu času a neměl by to brát jen jako něco, co musí dělat a těšit se na to, co bude dělat až skončí v práci. Přála bych všem, aby si našel práci, která ho baví a naplňuje a nedělal to jen z povinnosti.

K tomu, že jsem vyléčený psychopat se asi váže otázka, co tady teda vlastně dělám. Vzhledem k tomu, že už jsem nějakou dobu v zahraničí žila, tak je pravda, že to pro mě není taková pecka jako pro ostatní a chvílema mi tady chybí objevovat něco nového, kromě teda španělštiny jako jazyka a Španělska jako země a kultury. Pokud mi rozumíte. 😊Není pro mě ani taková pecka mít bambilion známých a kamarádů z celého světa, pač už neřeším, jestli je někdo ze země X nebo Y. Beru všechny stejně. Jo chybí mi tady takový ten waaw efekt, objevování něčeho nového. Moje motivace tady už je jen naučit se španělsky a poznat Španělsko. Takže moje diagnóza se projevu zase někde jinde, trochu unuděný nihilista....ale nechme stranou mou diagnózu...

Mimo jiné jsme dělali řadu dalších skvělých aktivit. Nemohu popsat všechny, už tak je to dost dlouhé. Navíc vyprávět o tom asi nemá takovou cenu jako si to zažít. Přála bych Vám všem se takového neformálního školení zúčastnit. Dokonce si myslím, že by to někteří vyloženě potřebovali. Všechno bylo tak perfektně připravené a načasované, aby to mělo efekt jaký to mělo. Smekám klobouk před organizatory. Stalo to vážně za to.  Neformální vzdělání má něco do sebe a myslím, že takhle by mělo vypadat školství. Pro ilustraci připojuji pár fotek z některých aktivit. Snad se z toho dá pochopit, co jsme dělali. 😊 Možná to někomu bude připadat jako dětinské aktivity, jenže díky tomu to splnilo to, co to splnit mělo... a proč by si dospělí nemohli trochu "pohrát".  Don´t take the life so seriously 😊 V dnešní době funguji teambuildingové akce podobně... Zkusme se oprostit od toho, že nám něco připadá trapné nebo dětinské a prostě si to užívejme...

Spoustu věcí, o kterých mluvím, mluvím stručně (ač to tak nevypadá), a taky Vám to asi nepředá tolik jako, když to prožíváte v rámci aktivit, ale chtěla bych alespoň zprostředkovaně šířit tyto myšlenky dále... ač to někomu může připadat naivní, směšné jakékoliv... přála bych si to šířit dále...

Nicméně, bylo skvělé žít pár dní v bublině, v míru, v solidaritě a respektu.... nebo alespoň tuto iluzi vytvářet... I pokud to byla jen iluze a jen nějaká snaha o toto všechno, i když někteří jsou skeptičtí, nevěří v Evropu, nevěření v mír.... Je to mnohem lepší se o to snažit než všechno zavrhnout a vytvářet konflikty a války.... ano a kdyby tady nebyli lidé, kteří se o tu iluzi alespoň pokoušejí, tak se válčí ještě více ... so peace and love ☮&💜 

Nemůžu říct, že bych se tady něco nového naučila nebo uvědomila. Všechny ty hodnoty jsem v sobě měla už dříve. Tady jsem se jenom naučila, jak to předávat dále, a jak dělat něco podobného (jo takže jsem se vlastně něco naučila, ale trochu jinak než všichni ostatní).

Chtěla bych se svěřit ještě s jednou věcí. Musím říct, že jsem za celou dobu nevytáhla foťák, ale naštěstí někteří fotili za mě, takže mám milion pětset fotek... Přišla jsem na to, že mě nebaví fotit. Je to neuvěřitelný pocit svobody nemuset řešit, že zrovna toto chci zaznamenat... takže mě přepadla myšlenka, zda si chci ty momenty více užívat nebo zaznamenávat... říkala jsem si, že tedy přestanu fotit, házet fotky na facebooku a snažit se na všechny udělat dojem, což tak nějak děláme všichni (neříkejte, že ne). Všichni chceme ukázat, jak máme happy život a pokud ho nemáme, snažíme se o tom alespoň všechny přesvědčit. Ale poslední dobou je mi to tak nějak jedno, co si kdo myslí. ... Vysvětlím to později.. O focení ještě bude řeč... o tom, jestli tuto myšlenku uskutečním nebo neuskutečním...proč jo proč ne... dozvíte se pokud budete číst dále..

A teď zase trochu z jiného soudku. Jeden den jsme měli trochu volnější a navštívili jsme Tarifu, včetně pláže a archeologického parku. Já ten den spala asi 3 hodiny, protože jsme večer předtím seděli na terase, popíjeli víno, kecali...poslouchali jak někteří hrají na kytaru a tak... a někteří jsme šli spát asi až ve 4 (což pokud vstáváš v 7 nic moc)... takže při troše odpočinku bych si to asi užila více... tak zde pár fotek, protože tam to stálo za to a doporučuji toto město navštívit 😊 Jo teď si trochu odporuji s těmi fotkami, ale... 

To by bylo asi o Arrival trainingu vše. Mohla bych o tom mluvit opravdu dlouho, o každé aktivitě, jenže je mi jasné, že to každého nezajímá a někoho zajímá víc to cestování. Nicméně jsem určitě nevyčerpala všechno a vzhledem k tomu, že chci ještě poskytnou nějaké info o EVS pro potenciální zájemce, tak něco ze školení určitě ještě v jiním článku zmíním. Zatím tedy dost o arrival trainingu... Pro mě a Cristinu však pobyt v Andalucii ještě neskončil. Rozhodly jsme se zůstat déle a trochu výletničit, takže jsme navštívili Sevillu, Córdobu a Málagu...

AndaluFFFia....výlet pokračuje

Vzhledem k tomu, že Národní agentura (potažmo Evropská komise) nám hradila všechno, od cesty, ubytování a jídla, měly jsme tak nějak zpáteční jízdenku na vlak na onen den (29. kdy nám končilo školení). Jenomže my ji tak úplně nepotřebovaly. Chtěly jsme ji vyměnit na nádraží, jenže vzhledem k tomu, že to platila NA a nebyla to naše platební karta, tak to tak úplně nešlo. Takže jsme si stouply na nádraží a zkusily ty naše jízdenky prodat, takže jsme tam stály s cedulí: "Prodáváme 2 jízdenky Málaga-Gijón" o 30 euro méně než kdyby si to někdo chtěl koupit teď u přepážky. No nicméně se nám to tak úplně prodat nepodařilo, takže cestu zpět jsme si hradily samy, ale to vůbec nevadí. Proč nevyužít to, že už tu jsme.

Vydaly jsme se tedy z Málagy do Sevilly Blablacarem, který jsme tak nějak používaly po celou dobu našeho tripu. Sranda byla, že cestou ze Sevilly do Córdoby nás vezl frajer, jehož manželka je Češka (z Domažlic), takže jsem tak trochu koukala s otevřenou pusou, když na mě spustil pár vět česky. V Seville a Córdobě jsme byly ubytované přes Airbnb a v Málaze jsme byli u Cristine kamarádky Xenie -sympatická Řekyně, která mluví španělsky, jak rodila Španělka.

V Seville jsme také byly pozvané k Javierovi, což byl jeden z organizátoru trainingu, domů na skleničku a tapas. Sympatický stále usměvavý asi šedesatiletý zcestovalý chlapík, který nás po celou dobu na trainingu doprovázel hrou na kytaru a svým zpěvem... a ten jeho dům. Nikdy jsem nic takového neviděla. Všude známky cestování, skoro jako v muzeu. Dokonce má i návštěvní knihu, kde mu píšou vzkaz všichni lidi, co navštívili jeho dům, takže velmi přívětivý ke všem bez rozdílu :). V Málaze jsme se pak setkaly s Emou - Srbkou, kterou jsme poznaly na trainigu a šly jsme společně večeřet do restaurace, kde pracuje Xenia (Pokud navštívíte Málagu, rozhodně doporučuji restauraci Gastronauta). Takže je fajn, že i po školení, tak nějak udržujeme kontakt. :) 

Mi se z těch 3 měst nejvíce líbilo v Málaze. Nedokážu říct, proč. Není to jen kvůli moře, ale nějaký osobní vkus (taky tam není takové horko). V Seville a Córdobě se mi líbilo, že je tam vliv arabské kultury (což je vzhledem k historii logické), protože jsem nikdy žádnou arabskou zemi nenavštívila. No tak nechte těch předsudků a odprostěte se od toho, co máte zafixované. Zkuste se podívat na to dobré. Architektura, památky... všechno je jiné než v klasických evropských městech. Opravdu jsem si připadala, jak někde v Maroku (ne že bych ho někdy navštívila). V Córdobě jsme potom zašly do čajovny na dýmku, kde nás obsluhoval Maročan, který nám nabídnul i gratis marocký čaj (jo na ten mám z Francie své vzpomínky a na Maročany taktéž ehmm) a taky nám vykládal svůj životní příběh.

Musím říct, že ve Španělsku všechny ulice vypadají dost podobně a to, jak na jihu, tak i v Gijónu, takže s mým nulovým navigačním smyslem je ještě horší se tady orientovat. Samozřejmě se mi v Seville podařilo ztratit, a to do takové míry, že jsem byla přesně na opačné straně než byl náš byt. Což asi v 45 stupních fakt chceš absolvovat tu cestu zpět. O mých každoročních puchyřích na nohách se už ani zmiňovat nebudu.

Když jsme u toho horka, tak ty jsou v Andalusii, především v Seville a Córdobě, které jsou ve vnitrozemí, kde není moře, opravdu neúnosná....velká sucha, a tím, že je to kousek od Afriky je tam jako na poušti. Málaga trochu lepší, ale i tak je to nesnesitelné. Vážně to není jako třeba v jiných zemích u moře. Takže pokud se hodláte vypravit do Andalusie vyloženě turističit a nechcete jít jenom k moři, tak doporučuji (stejně jako nám bylo doporučeno) se tam vydat v květnu nebo říjnu. V létě se to opravdu nedá. My měly "jenom" 40 stupňů a týden předtím tam prý bylo 48, což je tam prý běžná teplota. Hrozně jsem se těšila na to svěží počasí do Asturías (Asturijci říkají svěží ne chladné. Vždycky mě opraví, když řeknu frío místo fresco, což je takové milé :) ). Aaa jak skvělé bylo vrátit se po necelých 2 horkých týdnech do deště. Teda ne doslovně, ale den po návratu opravdu pršelo a bylo skvělé schladit se deštěm.

Cestou zpátky (4.8) jsme jely zase Blablacarem. Cesta trvala 10 hodin přes celé Španělsko. Překvapivě to uběhlo docela rychle. Bylo zajímavé sledovat, jak se mění krajina Španělska, ze suchého jihu do zeleného severu a bylo fajn projet si tak nějak celé Španělsko... a mi se stejně líbí Asturias více pro tu zeleň a přírodu. Nicméně nelituji navštívení Andalusie a jsem ráda, že jsem ji mohla navštívit. Na prázdniny či dovolenou je to fajn. Na delší pobyt nic pro mě a myslím si, že to, že jsem byla vybraná do Gijónu je tak, jak má být. :)

Ráda bych Vám ukázala fotky z těchto měst a z našeho výletu, která rozhodně stojí za to navštívit, jenže poslední den se mi někde podařilo ztratit foťák. Jo vážně ztratit, nikdo mi ho neukradl. Nechala jsem ho někde na ulici nebo v obchodě. Já hlava děravá. Já, která mám kompulzivně obsesivní poruchu kontrolovat milion pětkrát (obzvlášť na cestách), jestli jsem něco nezapomněla, tak jsem to pro jednou nezkontrolovala a takto to dopadlo. A taky si myslím, že mám beztak začínající Alzhajmran (vážně). Foťák mě tak nemrzí. Byl starý, žádná skvělá kvalita, ale ty fotky ☹...to mě fakt mrzí. Sice mám pár fotek v mobilu, ale asi 200 fotek ztraceno. Takže když jsem před pár řádky psala o tom, že je super nefotit, a jestli mám teda fotit nebo nefotit, tak se to vlastně tak nějak vyřešilo samo. Jenomže jsem si taky uvědomila, že je mi to vlastně líto, a že v 80 letech nebudu mít co ukazovat svým vnoučatům, a to mě mrzí...jaja

Nicméně, je to až k neuvěření, ale foťák se našel. Ještě před odjezdem z Málagy jsem šla mrknout do pár obchodů, kde jsem ten den byla. Nikde nebyl. V jednom obchodě jsem však nechala své telefonní číslo a světe div se. Před pár dny mi přišla na whatappu zpráva, že se našel. Akorát teď tak trochu řeším, jak to udělat, aby se ten foťák dostal ke mně. Ale stejně je to náhoda, protože jsem byla asi ve 3 obchodech a jen v jednom jsem nechala své číslo kdyby náhodou... a holt v tom správném, asi nějaká intuice. 😊 Mimochodem v tom obchodě měli tašku s Fridou Kahlo a peněženku Malého Prince a Andyho Warhola, takže úplně obchod pro mě..

Měla bych asi ještě hodně věci, co říct. Původně jsem měla v plánu napsat i o tom, jak mě některé věci štvou, že mě štvou lidi, že jsem přišla na to, že vůbec nemám ráda lidi (na druhou stranu mě baví práce s lidma, ale v osobním životě je nesnesu), jsem introvert a nebaví mě společnost. Štve mě, že všichni jen chtějí pařit a mě to paření furt nebaví. Štve mě, že mi tady chybí pracovní nasazení (což chybí, protože jsem tady přijela proto, abych se někam posunula a něco nového se naučila). Štve mě, že většina tu přijela za jiným účelem než já, že tu přijeli jen pařit, využít všech benefitů a odflákat to. Ctěla jsem taky říct, že nesnáším vedro a léto, nesnaším nakupování a chození po obchodech, že nesnáším spát vedle někoho a nejradši spím sama a nerada se dělím o postel, což souvísí i s tím, že jsem asi věčný singl, teda ne že bych byla takový zoufalec a byla doopravdy věčně singl, ale prostě mě nebaví být s někým. Chtěla jsem říct, že raději cestuju sama než s někým. Chtěla jsem říct, že mám na C. ponorku, protože by nejradši každý den do rána pařila. Leze mi na nervy, jak se 3X denně převlíká a je přefintěná a stále utrácí za nákupy (pokud takhle přemýšlí všichni řekové, nedivím se, že je tam krize...jo teď to byl předsudek, ale trochu cílený). Leze mi krkem, jak neustále mluví o tom, jak je Řecko skvělé, že za všechno vděčíme Řecku od filosofie přes demokracii po slovní zásobu, a že si tu krizi nezaslouží a chudáci za ní ani nemužou (to všechno Němci, a proto jsou všichni Němci špatní...jo předsudky), takže pokud jsem v minulém článku psala, jak si rozumíme, tak jak v čem a při společném cestování se projevilo, co máme každá jinak. Taky jsem chtěla říct, že sice po tomto výletu mám chuť dále cestovat, ale spíše někam sama bez lidí (asi jsem za poslední měsíc přesocializovaná), a že bych tentokrát chtěla navštívit Baskitsko ... no tak jsem vlastně nakonec stejně napsala, co mě štve...

A toto všechno tak nějak souvísí s těma fotkama, protože mi všichni píšou, protože jim připadá, že se musím mít podle fotek skvěle. Jo mám se skvěle a nemám se špatně, ale i v ráji někdy prší. A z toho důvodu mě nebaví vytvářet tu facebookovou iluzi věčného štěstí. Ale ano fotky si na fb hodím, protože minimálně to prostředí za to stojí.

...

Příšte bych se chtěla podělit o to, jaké jsou rozdíly ve Španělsku a ve Francii. Sice jsem si říkala, že je ještě brzy dělat nějaké prognozy a jsem tu ještě krátkou dobu, ale nějak se mi toto v hlavě začíná sumírovat a začínám to vnímat. Tak brzy na viděnou. 😊

PS: Ani nevíte, jak je fajn, že v rámci vaším pracovních aktivit rozdáváte zdarma kondomy....to pak máte zásoby  i pro vlastní potřeby O:-) :-X :-D