Španělsko, EVS…jak to celé začalo…

Proč jsem se rozhodla jet do Španělska na Evropskou dobrovolnou službu? Kam přesně? O čem přesně bude tento blog? A proč jsem se ho rozhodla vůbec psát?

Tak jo...jak už napovídám, budu s vámi sdílet především (ale ne jen) svých 9 měsíců ve Španělsku, do kterého jsem se vydala přes Evropskou dobrovolnou službu. Ale co to vlastně Evropská dobrovolná služba je? Jak jsem se o této možnosti dozvěděla? Proč jsem se vypravila zrovna do Španělska? Kam přesně? A proč jsem si jako svou vysílající organizaci vybrala zrovna Lužánky v Brně? Tohle všechno a mnohem více najdete v mém článku. A pokud chcete přesně vědět, o čem bude tento blog, tak čtěte až do konce, protože to se dozvíte na konci. Jo stejně jako ve Věřte nevěřte, kde se dozvíte, který příběh je pravdivý. 

Rozhodla jsem se s Vámi podělit o důležité mezníky v mém životě, které mě dovedly až sem. Neboť jak život občas chce, některé momenty mohou ovlivnit ty nadcházející momenty a ty zase další momenty a je občas zajímavé to sledovat. To, proč jsem se nakonec vypravila na EVS (European voluntary service) do Španělska má za následek sled několika události trvající v průběhu několika let. Život je prostě cesta (toto budu asi opakovat dost často, protože až teď mi začínají pořádně docházet souvislosti).

Rozhodla jsem se vám to opepřit svými milostnými patáliemi, což si někteří možná řeknete, že jsem asi blázen. Nicméně nehodlám zacházet nijak do detailu a svěřovat se s důvěrnostmi. Berte to jako autorův prostředek k nalákání čtenářů. Nehodlám se vám ani svěřit se vším a se všema, ale jen s tím, co opravdu nějakým způsobem ovlivnily to, kam jsem se dopracovala nebo co nějakým způsobem upoutá vaší pozornost. Navíc, toto k životu patří, a i tyhlety věci měly vliv na můj život a na to proč jsem, kde jsem. No hlavně, chci Vás nalákat, abyste četli dále. A co si budeme povídat? Co lidi zajímá nejvíce? Milostné patálie...(Fotky tu ale nehodím, protože mám dost hrozný vkus a není se čím chlubit (sorry pánové)...i když kdo ví....možná někde v davu, někoho najdete...paradoxně jsou tam zrovna dva, o kterých tam zrovna nepíšu) :-) ...

Takže začínáme: To, že jsem se narodila, chodila do školky, pak do školy, udělala maturitu, tím Vás zatěžovat nebudu. Ne že by moje dětství a puberta nebyli zajímavé a neměla bych o čem vyprávět, ale přece jen začnu někde jinde... začnu události, která mi převrátila život naruby bez toho, abych měla velká očekávání...no a po které jsem se hlavně změnila já sama...

Červen-září 2011: Stáž v Bretani

Bakaláře jsem studovala na Ostravské univerzitě obor Francouzština ve sféře podnikání (jo frankofil). Jednoho dne k nám do školy přišel pan LeBlanc (pro nás Leblouš) a nabídnul nám jet na stáž do francouzské Bretaně přes Erasmus. Žít ve Francii byl můj dlouhodobý sen, akorát jsem neměla koule na to tam sama odjet, takže když přišla tato možnost, tak jsem neváhala. Na výběr bylo mnoho možností a já nějak nehrotila, do kterého města bych chtěla jet a jakou práci tam dělat, takže jsem volbu nechala na něm. Ten rok nás tehdy jelo asi 12 z naší školy a každý jsme byli v jiném městě. Dostat se tam nebylo těžké. Já byla vybraná do Musée de la Batellerie (Lodní muzeum) v Redonu. V té době jsem vůbec netušila, jak důležité to město pro mě bude...

A tebe zajímají lodě?" "Lodní muzeum ...hahaha" "Nebude to nuda v muzeu?" "Co tam vlastně budeš dělat?"...klasické reakce. Já si to ze začátku neuměla taky moc představit, ale kromě administrativní činnosti na recepci, vítání a průvodcování návštěvníku, jsme pořádali animace pro děti ze základky nebo další eventy pro dospělé jako například koncerty. No nuda to občas byla, ale někteří jsou iniciativní a vymýšlejí si vlastní nápady sami jako je výroba plakátu a promo materiálů (v malování, takže very high level). Nicméně o náplni práce tolik mluvit nechci.

V muzeu se mnou pracovala ještě jedna Maďarka Alexandra, která se sem vypravila právě přes Evropskou dobrovolnou službu. Říkám jedna Maďarka, ale teď už to není jen "jedna Maďarka", ale moje kamarádka, s kterou jsme stále v kontaktu, a dokonce jsem si za ní udělala i výlet do Budapeště. Díky ní jsem poznala i další evropské dobrovolníky v Redonu a udělala si tak kamarády po celém světě. 

Nepoznala jsem tady jenom dobrovolníky, ale i ostatní obyvatele Maparu. Co to je Mapar? Mapar (Maison d´accueil du pays de Redon) je místo, kde jsem bydlela. Když bych to měla nějak vysvětlit. Funguje to jednak jako "intrák"- ubytovna pro studenty (většinou středních škol, protože ve Francii je normální studovat střední školu v jiném městě), nebo pro mladé pracující, jednak jako takové volnočasové centrum, kde právě pracoval jeden kamarád dobrovolník z Turecka Tarik. Na (pod)večer ve všední den byl vždycky přichystán nějaký program, buď dole v Cafererii nebo někde venku, například pétanque, příprava a degustace palačinek, kanoe-kayak, via ferrata a mnoho dalších, takže bohatý program zajištěn. Nedokážu to přesně přirovnat, protože v Česku něco takové neexistuje...ale zkrátka řekněme ubytovna pro lidi od 16-30 let, zároveň s volnočasovým centrem. :-) Pokoj měl každý sám pro sebe. Společná byla akorát kuchyň. Díky Maparu jsem poznala zase další lidi a své sousedy. Jo ty večery v kafetérii na ty ráda vzpomínám...

 S většinou lidmi, co jsem měla čest se v Redonu poznat, jsme i po těch letech stále v kontaktu, s některýma už méně, s některými vůbec a s některýma jsme se i po našem pobytu v Redonu znova viděli a díky tomu jsem měla možnost zase procestovat další místa ve světě a o rok později jsem znova navštívila Redon....zkrátka přes vzdálenost a čas některá přátelství vydrží. 

Nicméně já tehdy o EVS slyšela poprvé a už tehdy mě to začalo fascinovat. Říkala jsem si, že je to skvělá příležitost, jak se dostat do zahraničí a zároveň získat nějakou pracovní zkušenost. To druhé bylo pro mě méně důležité. Měla jsem tehdy antipatriotické sklony a milovala jsem Francii. Už tehdy jsem byla několik let bláznivý frankofil. Říkala jsem si, že je to skvělá možnost, jak zase vypadnout do zahraničí, protože v té naši zemi je to příšerné. Tu správnou "filozofii" EVS jsem pochopila až později. V té době pro mě přicházela v úvahu jedině Francie, a to proč se takový frankofil jako já nakonec rozhodl pro Španělsko...na to si ještě chvilku počkáte :)

Bavila jsem se tedy s dobrovolníky i koordinátorkou, jak to EVS vlastně funguje. Přestože v názvu je slovo "dobrovolná", nefunguje to jako jiné  dobrovolnické programy. Nejedete tam úplně zadarmo. Cesta je proplacená, ubytování zajištěné, a navíc dostanete i nějaké "kapesné". To Vám však nedává zaměstnavatel, tzn. vaše přijímací organizace,  neboť jsou to většinou neziskovky, ale Evropská komise. O tom, jak to případně funguje, bych věnovala článek zvlášť. Co chci však říct je, že je důležité najít si vysílající organizaci ve své zemi, která je do projektu zapojená. "Jak si to mám asi najít?" říkala jsem si. Lidia - koordinátorka mi dala tip na Brno Lužánky (ten lísteček mám pořád někde doma), protože jedna česká dobrovolnice, která byla kdysi v Redonu, si právě je zvolila jako vysílající organizaci. Já tehdy studovala v Ostravě. Brno jsem navštívila asi 3-4x v životě a rozhodně jsem se tam nechystala. Nějaké Lužánky vůbec nevím, co jsou...do Brna mě nelákalo se vydat (to spíš Praha když už, ale i tak se přece nezakopu v tom blbém Československu), ale budíž kvůli nějaké té "papírovačce" si tam zajedu. Tehdy by mě ani nenapadlo, že za pár let se ocitnu v Brně a budu tam nějakou dobu žít, ani to, že dokonc budu jednu dobu bydlet hned vedle Lužánek. Nenapadlo by mě ani to, že Dobrovolnické centrum v Lužánkách mi bude osudným, a tak celkově...no ale o tom, jak jsem se ocitla v Brně, o tom zase o pár řádků dál :)

Protože o mé stáži v Bretani jsem se rozepsala dost (a ještě by stále bylo o čem psát), měla bych to nějak shrnout. Můžu říct, že to byly nejlepší 3 měsíce mého života. Doba, kdy jsem byla opravdu šťastná. Tyhlety 3 měsíce mi doslova převrátily život naruby. To zná asi každý, kdo se vypraví poprvé na delší dobu do zahraničí. Jste najednou samostatnější, máte více kuráže, dějí se vám věcí, které se normálně nedějí a říkáte si, že věci, které dosud nešly jsou najednou možné. Změníte se vnitřně. Poznala jsem tam skvělé lidi, procestovala skvělá místa a vůbec, vůbec se mi nechtělo odjíždět. Třešničkou na dortu byla ještě "summer love affaire", která začala na konci, byla krátká, ale tím tuplem se mi už vůbec odjíždět nechtělo a chtěla jsem zůstat. Odjezd byl zkrátka těžký, stejně jako návrat do rodné země. První měsíc jsem celý obrečela...ne kvůli chlapce, ale tak celkově. Najednou po návratu se Vám změní priority. Se svými starými kamarády se přestáváte rozumět, oni nerozumí vám. (Dneska však vidím chyby i na své straně). Vy se dokážete 3 měsíce bavit a mít se skvěle i bez alkoholu a cigaret. (Jo přestala jsem tam kouřit a od té doby až doteď jsem neměla jedinou cigaretu). Naplňují Vás jiné věci. Říkáte si, budu tímto stylem žít i po návratu, ale ono to tak úplně nejde. Nicméně, co se po návratu změnilo, bylo především to, že jsem začala hodně cestovat. Najednou jsem viděla, že to může jít a člověk může cestovat na vlastní pěst. Raději tedy než jít každý víkend pařit, jsem vrazila peníze do cestování. A pak se mě všichni ptali, kde na to cestování pořád bereš? Tak zde je to kouzlo. Cestování zkrátka =nejlepší investice!! 

Erasmus-Nancy 2012/2013

Když jsem se vrátila ze stáže, byla jsem tehdy v druháku a měla jsem naprosto jasno, že ve třeťáku chci odjet na studentský Erasmus a to rovnou na celý rok. (Ano tehdy bylo možné jet jednou na pracovní Erasmus, jednou na studijní Erasmus, bez ohledu na délku). Celý ten rok jsem v podstatě žila jen proto, abych se tam dostala a kolem toho se točil svět. Mezitím jsem podnikla také několik cest do světa. Vztahy s lidmi se tady začínali měnit a neměla jsem důvod zůstávat.

Nastal můj vysněný rok, můj vysněný Erasmus. Ten rok byl skvělý. Užila jsem si ho maximálně. Procestovala jsem opět další kout Francie. Nancy se nachází v regionu Lotrinska (kousek od Lucemburska, Belgie a Německa). Takže jak jsem na stáži objevovala západní Francii, tak tentokrát zase východní (ale nejen). Proběhly i nějaké cesty do zahraničí - Lucembursko, Německo, Švýcarsko. ...

Poznala jsem další skvělé lidi a mezi nimi i jednu z mých lásek... Sice byly i momenty, které tak skvělé nebyly, například škola. Protože Erasmus není jen zábava, ale dělat zkoušky ve Francii a pak ještě v Čr, je mazec, protože ty předměty prostě nekorespondují. Navíc v Čr nechodíte na přednášky a semináře, učíte se to sami a vůbec nemáte páru, o čem se učíte. Jo a že prej k erasmáckým studentům jsou hodnější, tak to teda ve Francii neplatí. Jinde možná, ale ve Francii měří všem stejným metrem. No a další nepříjemná záležitost byl rozchod. Říkala jsem si tehdy, že nevím, jestli je lepší odjet zrovna, když něco nového může začít a být zklamaná z toho, že to nemůže pokračovat (viz stáž) nebo se rozejít asi měsíc před odjezdem, tzn. v momentě, když už vám to dalo asi všechno a dál to nemůže jít, ale přesto jste si to alespoň mohli prožít...obě tyto zkušenosti, obě tyto "international love" nebyly příjemné záležitosti...teda ty konce, to ostatní příjemné bylo, ale tak rozchody jsou vždycky na prd že ano. :-) Teda otázka je, zda v tom prvním případě můžeme mluvit vůbec o love...

Každopádně přes všechny strasti to byla skvělá a nezapomenutelná zkušenost, která stála za to a nelituji. Zážitků jsem si přivezla spousty. Život nepřináší jen ty pozitivní momenty a občas to musí být vykompenzováno něčím, aby se ty váhy vyrovnaly. Vždycky je to něco na úkor něčeho. Těch pozitivních momentů bylo samozřejmě více a rozhodně to bylo skvělé. Tohleto roční dobrodružství bylo mnohem lepší než sedět doma a kopat se do zadnice. :-) Pokud máte tu možnost, vyrazte na Erasmus! I když to někdy nebude jednoduché! Všechny ty věci a starosti navíc za to stojí. :)

Návrat do reality byl však mnohem těžší než tenkrát návrat ze stáže. Teda byl hrozný, ale jiným způsobem. Rok před Erasmem jsem žila tím, že pojedu na Erasmus, rok jsem byla na Erasmu, který jsem si užívala a rok jsem potom truchlila, že už je konec. Najednou prázdnota. Taková ta "post-erasmus depression", o které se mluví. Asi jsem čekala, že můj pobyt tam, ovlivní i zbytek života. A ono to prostě skončilo a život šel dál. Ten rok potom byl dost příšerný (až na pár cest). Neměla jsem motivaci k ničemu a snad ani ne nějaký smysl života, což je to nejhorší, co se může stát. No ten rok jsem zkrátka dost promarnila. Dosud to bylo asi moje nejhorší období....asi jsem myslela, že Erasmem všechno končí, ale...

Rok 2014 -velké změny

 Už před Erasmem, jsem měla jasno, že budu studium o rok prodlužovat, protože to prostě všechno nezvládnu. Bylo toho opravdu hodně a nehodlala jsem se z toho pos... Koncem května 2014 jsem konečně po tom příšerném roce odstátnicovala a stal se ze mě bakalář huraa...a začínala nová etapa života. Říkala jsem si, že rozhodně už dál nehodlám studovat, protože už toho mám plné zuby. Bakalář stačí. Rozhodla jsem se jet na léto "operovat" do Francie, tedy dělat au-pair a pak si tam snad najít nějakou práci. Tentokrát jsem se vydala pro změnu na jih, na Azůrové pobřeží do městečka Sainte Maxime nacházející se naproti Saint Tropez (kam jsem se samozřejmě také podívala). Takže snad splněný sen...léto, moře, pláž... Říkala jsem si, že začnu tím "operováním" a pak si snad najdu nějakou jinou práci. "Operovat" jsem měla 2,5 měsíce, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem zůstala jen jeden měsíc. Od té rodiny jsem odešla a na půl byla vyhozena v podstatě ze dne na den, z hodiny na hodinu. Toto byla špatná zkušenost, za kterou jsem velmi ráda, protože mě posunula zase někam jinam a rozhodně to beru jako dobrou špatnou zkušenost. To je dost kostrbatý obrat, ale rozumíme si. :-) Takhle to zkrátka mělo být. S touto mou zkušeností bych se ráda podělila a věnovala ji článek zvlášť, protože by se někteří určitě rádi poučili, na co si dát při výběru rodiny pozor. Takže o tom snad někdy příště, protože to bude taky na déle. Jakmile jsem opustila rodinu, rozhodla jsem se pak ještě strávit 5 dní v Nice, kde to bylo skvělé a udělala jsem si i výlet do Monaca. Takže opravdové prázdniny právě začaly. Obzvláště jeden večer v Nice byl dosti podařený...a byl i se* on the beach, ale o tom snad příště a nebo možná nikdy :)

Osud nějak chtěl, abych zkrátka v té Francii nezůstala a vrátila se zpět do Čr. Přestože jsem nechtěla už dále studovat, ještě před bc. státnicemi, jsem si podala jednu jedinou přihlášku do Brna na Masarykovu univerzitu obor Učitelství francouzského jazyka. Učitelka jsem nikdy být nechtěla a nikdy by mě nenapadlo, jak mi nakonec učení bude osudným. Přihlášku jsem si podala jen proto, že přijímali bez přijímaček (pro bc. obory podobného zaměření) a já si to dala jen jako rezervu, kdyby to náhodou v té Francii nevyšlo (asi intuice). Uvažovala jsem také nad VŠE - Mezinárodní cestovní ruch. Ale přijímačky byly jednak tak šílené, jednak začátkem července (ano opravdu července) a to už jsem byla pryč. Ale to byla jen taková myšlenka, pač studovat už jsem dále opravdu nechtěla. Já prostě po tom roce stráveném v Ostravě potřebovala zase vypadnout.

Po návratu z Francie jsem se rozhodla, že teda zkusím své štěstí v Brně. Takže takto nějak jsem se tedy ocitla v Brně. :) Říkala jsem si, že nejprve si najdu práci a zkusím i tu školu, s tím že kdyby mě ta škola nebavila, tak budu jen pracovat...takže hlavně ta práce. Našla jsem si (spolu)bydlení, což v Brně není takový problém. Tam to byla docela divočina (trochu jako v Beverly Hills) a nakonec jsem se v Brně za ten rok 3x stěhovala. Samozřejmě kvůli chlapa...za vším hledej muže...ale to by bylo na vydání knížky - akorát nevím, jestli by to byla komedie nebo tragedie, spíš tragi-komedie, možná (neo)absurdní drama...ale to předbíhám...

Co se týče práce, věděla jsem docela přesně, co chci dělat. Věděla jsem už dlouho, že se chci ubírat směrem cestovního ruchu. Chtěla jsem pracovat v hotelu na recepci. Nejprve jsem si našla práci v jednom spíše penzionu. Z toho se však nakonec vyklubaly akorát dva víkendy, kde jsem pomáhala se svatebním rautem...16hodinová makačka - šílená. Ne že by mi manuální práce vadila, ale takových brigád jsem si užila už dost, a přece jen jsem se chtěla někam pohnout. Nakonec jsem si však našla práci v hotelu. Pro někoho asi ne zrovna "dream job", pro mě skvělý způsob, kde se člověk setkává s cizinci, uplatní cizí jazyky, komunikuje s hosty a je užitečný. Ve skutečnosti však jde jen o to, aby chod hotelu fungoval, jak má. Když to funguje, je to OK, ale pochvaly se nedočkáte, když to nefunguje, je průser. Žádný způsob seberealizace. Ze začátku mě to i bavilo, ale později jsem přišla na to, že to není nic pro mě. Vydržela jsem tam půl roku. Kdyby nic tak alespoň zkušenost. Zato škola mě nadchla. Oproti OSU, na kterou jsem už po těch letech měla averzi, to byla najednou změna a viděla jsem vše v růžových barvách. Dneska už mám ten názor střízlivější a vidím silné i slabé stránky na obou univerzitách a obou oborech. Svět není černobílý. Nicméně v té době mi to opravdu hodně dalo a otevřely se mi nové možnosti nejen, co se školy jako takové týče, ale i zapojení do zajímavých projektů jako například podílení se na výstavě. Obzvláště učitelské předměty mě zaujaly. V té době jsem také začala soukromě doučovat angličtinu a francouzštinu a to mě naplňovalo. Hlavně když jsem z toho měla dobrou zpětnou vazbu a viděla jsem, že to má smysl. Viděla jsem, že to ty druhé baví, a že dělají i progress. Mě na tom zase bavilo to vymýšlení aktivit. A takto nějak se začala rýsovat moje učitelská kariéra (haha), kterou jsem nikdy nechtěla být.

Takže jsem chodila do školy, pracovala v hotelu, do toho doučovala a užívala si milostnou avantýru...vůbec nevím, jak jsem to všechno stíhala a nezbláznila se...ale tak nějak jsem byla spokojená, že bylo stále, co dělat a proti tomu období předtím, kdy jsem jen truchlila, to byla velká změna. Vlastně Brno mě hodně nadchlo. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že může být fajn i ve vlastní zemi. Vyskytlo se mi spousty zajímavých možností a v podstatě doteď se mi stále staví do cesty. Najednou jsem měla pocit, že nemusím jenom cestovat, abych byla spokojená, a hlavně naučila jsem se být spokojená ve vlastní zemi. Takže moje anti-patriotictví se začínalo prolomovat. To jsou věci co? To období bylo prostě skvělé a kromě jedné nepříjemné věci, která bude pro mě asi navždy moje 13. Komnata, mi bylo hodně fajn. Můžu říct, že to byla nehorší věc, která se mi v životě udála a je to něco, co už tady vždycky bude. Pyšná na to zrovna nejsem. Je docela paradox, že se mi stala nejhorší věc v životě, a přitom jsem měla zároveň skvělé období. A ne...o té 13.komnatě Vám nepovím, ani v tomto článku, ani v jiném článku. A tentokrát to není autorův prostředek k vyjádření napětí, aby zaujal čtenáře, ale opravdu hodně osobní a citlivá záležitost... takže beze srandiček :-)

Nějak v roce 2015: podruhé Erasmus...tentokrát Besançon

Nějak se okolo mě stále mluvilo o tom, že je možnost jet znova na Erasmus. Tedy, že je možnost jet, jak jednou v bakalářském studiu, tak jednou v magisterském studiu, protože najednou to není Erasmus, ale Erasmus+ (plus). Já nad tím v podstatě vůbec neuvažovala. Ne že by můj první Erasmus nebyl skvělý. Rozhodně byl. Nelituji ničeho a každému doporučuji si to vyzkoušet. Ty všechny útrapy s papírováním, učením a dalšími komplikacemi za to stojí, akorát to nestojí za to absolvovat 2x. Taky už jsem byla starší a moje priority byly už jiné. Chtěla jsem hlavně, co nejrychleji dodělat školu, už jen pracovat, učit a taky se věnovat pár dalším projektům. Avšak přišel divoký rozchod a já měla takový pocit, že prostě musím vypadnout. Souviselo to také s tou mou 13.komnatou, která vlastně souvisela i s ním a vice-versa. Vyplnila jsem teda přihlášku na poslední chvíli...doslova za 2 minuty půlnoc. V podstatě jsem použila svůj motivační dopis z prvního Erasmus a pár věci upravila. Vůbec nevím, co jsem tam psala ani jakou univerzitu a jaké město jsem si vybrala. No a byla jsem vybraná...jak nečekané...sranda je, že jsme se do měsíce dali znova dohromady. Nicméně před mým odjezdem došlo znova k rozchodu. Po mém návratu znova něco proběhlo a konečně definitivní rozchod nastal v létě 2016...já vím trapas. Celou dobu jsem měla o tom zda jet znova na Erasmus pochybnosti ne kvůli (ne)frajera, ale tak celkově jsem se chtěla věnovat úplně něčemu jinému a ne chodit do školy a makat na tom, abych si dovezla 20 kreditu, které nepotřebuji. Navíc jsem přišla o dvě pracovní příležitosti. Někteří holt kvůli chlapa na Erasmus nechtějí a někteří naopak kvůli chlapa vypadnou.

Byly chvíle, kdy jsem si (metaforicky) třískala hlavu o zeď, že jsem jela a byly zase chvíle, které rozhodně stály za to. Uskutečnila jsem také pár výletů a cest do měst, která jsem ještě nenavštívila, ale i znova do míst, která jsem znala a viděla jsem staré známe. Viděla jsem své staré bakalářské spolužáky, kteří žijí ve Strasburku. Zajela jsem si i do Nancy. Setkala se s bývalým...vím, na co se chcete zeptat... ne nic nebylo...každý jsme v té době někoho měli, což však nemění nic na tom, že se spolu nemůžeme normálně bavit. Ano v Besanconu jsem si našla svůj "přešlap", a když říkám přešlap myslím přešlap, a ne omyl ani úlet. Teď si určitě říkáte, jaký je rozdíl mezi úletem, omylem a přešlapem. Úlet se stane jednou, přešlap trvá delší dobu a je to něco, co jde mimo Váš normální standard, typ, který si normálně nevybíráte a omyl tolik nemůžete ovlivnit, protože se ze začátku jeví normálně, ale pak zjistíte, že to je debil (což byl vlastně ten kvůli kterého jsem odjela). To jste netušili co?  :D Jsem ráda, že jsem vám mohla objsasnit definici úletu, přeslapu a omylu :-D Tohle byl fakt krok vedle, kterému se dneska spíše směju, ale asi jsem si potřebovala něco dokázat....zoufalí lidé dělají zoufalé činy..tradá...jo a tento můj přešlap už je dneska ženatý, takže sranda...

Poznala jsem taky řadu dalších skvělých lidí z celého světa. Nicméně mít kamarády po celém světě pro mě už nepředstavovalo nic mimořádného, protože už jsem na to byla zvyklá. To však nemění nic na tom, že někteří mi přirostli k srdci a obzvlášť poslední měsíc, když bylo po zkouškách, stál za to. Přes Vánoce jsem byla pár dní v Paříži a potom Silvestr v Besanconu se skvělýma lidma neměl chybu. Hlavně, to bylo o něčem jiném než , na co jsme v Česku zvyklí (především, co se množství alkoholu týče) :-)

Stejně jako mít kamarády z celého světa mi už nepřipadalo nic mimořádného na tom, být zrovna ve Francii, protože tu už si troufám říct, dobře znám. Sice jsou stále kraje, které jsem ještě nenavštívila, ale Francii už v podstatě považuji za svou druhou zemi. Což zní asi arogantně a povýšeně, ale je to opravdu tak. Taková ta euforie "waw žiju ve Francii, poslouchám francouzské rádio, dívám se na francouzskou televizi a chodím po francouzském chodníku", kterou jsem měla, když jsem byla poprvé na stáži, už prostě vyprchala. Teď si připadám, že jsem součásti Francie. Jsem zkrátka takový cizinec-našinec ve Francii. Vždycky když tam přijedu tak vím, co mě čeká, a jak lidi na co reagují. Znám zkrátka tu mentalitu. No a tak jsem si začala říkat, že bych takto, jak znám Francii chtěla poznat i jinou zemi. Myšlenka jet někam jinam než do Francie mě napadla v podstatě už dříve, ale tento pobyt mi to jenom potvrdil. To že půjde o Španělsko, v tom jsem měla taky jasno. Neumím vysvětlit proč, ale Francie a Španělsko mě lákaly odjakživa. Neptejte se mě proč. Je to stejné jako, když se někoho zeptáte, proč někomu chutná sýr a někomu jinému zase ne. Je to něco uvnitř, nedokážu to popsat. Lákaly mě natolik, že jsem se chtěla jazyky těchto zemí naučit. Podle mého názoru, člověk nemůže pořádně rozumět mentalitě národa, pokud neumí jazyk daného národa, i přestože tam nějakou dobu žije, stejně tak nemůže pořádně pochopit jazyk, pokud nikdy v té zemi nějakou dobu nežil. Tím chci říct dvě věci: Pokud studujete jazyk, vyjeďte na nějakou dobu do té země, protože do té doby bude vaše vzdělání (a teď myslím spíše to neformální vzdělání), nekompletní. Opravdu vidím velké rozdíly těch, co umí jazyk jenom ze školy a těch, co žijí v zahraničí. Stejně tak, pokud žijete v nějaké zemi, učte se jazyk místního obyvatelstva, abyste mu opravdu porozuměli. Nespoléhejte jen na angličtinu.

Španělsky jsem se začala učit od prváku na výšce, kdy jsem měla španělštinu jako volitelný předmět. Výhoda vysoké školy-můžete se zadarmo naučit další cizí jazyk. ;-) Španělštinu jsem měla i ve Francii, což bylo celkem zajímavé učit se španělsky z pohledu francouzského (učitel byl navíc Mexičan). Pár let jsem se ji tedy učila. Nemůžu však říct, že bych ji nějak extra ovládala, spíše mám základy. Sice jsem absolvovala Španělštinu pro akademické účely, kde by měla být úroveň B2, ale tu rozhodně nemám..zcela vážně bez falešné skromnosti. Sama nevím, jak se mi to podařilo udělat. Nikdy jsem neměla pořádně čas se jí věnovat. Ono to ani nejde, když studujete jiný jazyk. Jednou týdně takový rychlokurz zkrátka nestačí. A to byl další důvod, proč jet právě do Španělska - naučit se pořádně španělsky. Umět tři cizí jazyky je jedině výhoda, protože angličtina je dnes už brána jako samozřejmost. Těším se na to, až pro mě španělština bude samozřejmosti stejně jako francouzština. Teď to znělo dosti neskromně. Vím, že na mé francouzštině je stále, co zlepšovat. Cizí jazyk pro nás nikdy nebude mateřština. Ale nikdy jsem neměla problém vykomunikovat, co bylo potřeba. Zlepšovat by se určitě něco dalo, ale jsem toho názoru, že tato úroveň je dostačující a raději toto úsilí vrazím do dalšího jazyka.

2016 neboli DEUX MILLE SEIZE

Rok 2016 začal dobře. Moje pořvávání DEUX MILLE SEIZE (čti dmilséééz) se stalo emblematické a pro nás některé, kteří jsme spolu strávili Silvestra, bude rok 2016 neboli DEUX MILLE SEIZE i za sto let. Jak dobře to začalo, tak to taky skončilo...

Na návrat do Brna jsem se těšila. Konečně se budu moct věnovat tomu, čemu se věnovat chci. Mimo jiné, mi zbýval jediný předmět, napsat diplomku a udělat státnice. Měla jsem jasno, že státnice v červnu nezvládnu a nechám to až na září. Sice učit se v létě přes prázdniny bude vopruz, ale já to zvládnu. Taky jsem měla zcela jasno v tom, že po státnicích bych chtěla konečně vyrazit na Evropskou dobrovolnou službu do Španělska. Vypravila jsem se tedy poprvé konečně do toho Dobrovolnického centra v Lužánkách nabrat nějaké ty informace o projektu (to jest to místo, na které jsem dostala tehdy v Redonu tip). Lužánky pro mě nebyly už nic nového, Dobrovolnické centrum však ano. Kromě informací o EVS se mi do ruky dostal také program DC (Dobrovolnického centra), který mě velmi zaujal. V následujícím půlroce jsem se zúčastnila řady zajímavých inspirativních cestovatelských přednášek, seminářů a mítinku s různými neziskovými organizacemi, cestovateli a lidmi, kteří dělají zajímavé věci. Otevřely se mi nové obzory. Zapojila jsem se také do některých dobrovolnických aktivit, které mě jednak začaly bavit, jednak mi to nakonec pomohlo i k tomu, abych byla vybraná na svůj projekt. Takže pokud se chystáte také vyjet na EVS, zapojte se do nějaké dobrovolnické činnosti, rozhodně Vám to pomůže. U mě to však nebyl prvotní kalkul, abych byla vybraná. To, že mi to pomohlo, byl vedlejší efekt.

No myslela jsem si, že zvládnu napsat diplomku, udělat poslední zkoušku, naučit se na státnice a přitom učit v jazykovce a dobrovolničit, protože přece diplomka, jedna zkouška a státnice toho mám nějak málo ne? Doufala jsem, že všechno půjde hladce a v září odsátnicuju a hned pojedu do Španělska. Oooh jak naivní představa. Za prvé jsem nebyla stále na žádný projekt vybraná. Odeslala jsem více než 30 žádostí a nikoho jsem asi dostatečně neoslnila. Z jednoho projektu jsem akorát postoupila do druhého kola, ale po rozhovoru na skypu dali stejně přednost někomu jinému. Za druhé přišla další nečekaná rána pod pás. Z poslední zkoušky, která mi zbývala, jsem byla 3x vyhozená a musela jsem ji opakovat a prodlužovat studium. Paní zkoušející měla holt o některých věcech svou představu. Přestože s ní v mnoha věcech nesouhlasím, jsem nakonec ráda, že to takto dopadlo. Nebyla jsem na některé věci ještě připravená a potřebovala jsem si něco srovnat. Nesouvisí to s tímto předmětem ani se školou. Všechno mělo přijít ve správný čas. V tu dobu jsem to tak však necítila. Zuřila jsem, byla jsem naštvaná, jaká to je nespravedlnost a tohle období bylo prostě příšerné. Jediná pozitivní věc na tom byla ta, že jsem se přes léto nemusela učit na státnice. To už bych asi nezvládla. Přece jen zkoušky ve Francii za 27 kreditů, k tomu jedna hodně hustá zkouška hned po návratu (že bude následovat ještě jedna hustší v dalším semestru, jsem nečekala) a psaní diplomky...můj mozek už byl ve stávce a to kvantum otázek na státnice, bylo i se svěží hlavou až nad hlavu. :-)

Rok 2016 se tak nějak vlekl pořád ve stejném duchu a spíš to bylo o uzavírání starých kapitol než příchodů něčeho nového. Až na léto, které jsem si docela užila, byl ten rok utrpením. Naštěstí mi bylo umožněné zapsat si můj neúspěšný předmět v následujícím semestru, což normálně nejde. Musela bych prodlužovat o celý rok, takto jenom o půlroku. Úleva přišla před Vánocemi, kdy jsem tento předmět konečně úspěšně složila.

Rok 2017...snad konečně úspěšný rok

Koncem ledna 2017 mě pak čekaly státnice, to znamená celý leden zalezlá haldou učení. Ano opravdu jsem celý leden skoro nevytáhla paty a byla jsem dost asociální. Ono to ani jinak nešlo, když bakaláře děláte na jiné univerzitě a jedna část státnic je pro Vás něco úplně nového, a i tak máte nedostatky. Ne že bych se teda 24/24 učila, ale vezměme v potaz taky nějakou tu prokrastinaci že ano. No a právě v těch chvílích jsem znova začala pokukovat po nějakých těch projektech na EVS a poslala pár žádostí.

A světe div se, nakonec jsem na jeden projekt byla vybraná. A to, že jsem byla vybraná zrovna na tento, považuji také za osudovou záležitost. Začala bych asi takto: tato organizace nevyžadovala standardní životopis, ale tak zvaný Europass, kde už jsou ty kolonky předpřipravené a stačí je doplnit. My s ním kdysi pracovali v jednom předmětu na bc. (takže děkuji Marjáno, že si mě na to připravila), ale to byl "prvák" a od té doby mi zkušenosti přibyly a navíc jsem ho měla ve francouzštině. Takže byla třeba ho vytvořit ve španělštině. Byla to dost solidní piplačka vyplnit a překopírovat všechna políčka z normálního životopis. Tohleto udělat mi trvalo asi 14 dní. Teda ne v kuse non-stop, ale dělala jsem na tom vždy ve volných chvílích mezi učením (prokrastinace), sem tam jsem vždycky něco přihodila. No musím říct, že jsem to však pěkně odflákla, měla jsem tam několik chyb a překlepů, španělské přízvuky jako ñ jsem vůbec neřešila. Navíc jsem měla pocit, že většinu kolonek spíše mažu a v žádném případě nemůžu zaujmout. Říkala jsem si, že je to naprosto zbytečná práce, a že mě určitě nevyberou.

Toto však nebylo všechno. Přišel den deadlinu a já si říkala, že to teda konečně odešlu. Ovšem nastal problém v tom, že právě proto, že to byl už den deadlinu, projekt z databáze zmizel a já neznala mailovou adresu, kam to odeslat. Pamatuji si naprosto přesně, že byla neděle a říkala jsem si, že si to stejně určitě přečtou až v pondělí, pokud si teda budou mít, co přečíst, takže s deadlinem problém snad nebude. Ale co ten mail? Přesný název té organizace jsem si nepamatovala, protože po tolika poslaných aplikacích to prostě nejde. Říkala jsem si, že 14 dní dělám úplně zbytečnou práci a drbu se s Europassem. Nicméně naštěstí název té organizace jsem uvedla v motivačním dopise. Mimochodem s motivačním dopisem bylo mnohem méně práce než s Europassem, protože po odeslání X žádostí upravujete už jen drobnosti. Možná si říkáte, že motivační dopis by měl být vždy"šitý na míru" a nemělo by se posílat pořád to samé, ale vaše pracovní zkušenosti, a to co jste studovali, zůstává stále stejné a jenom zdůrazňujete a doplňujete to, co je zrovna pro tu pozici důležité. Navíc, já se hlásila na projekty podobného zaměření. Zkusila jsem tedy zadat do vyhledávače název organizace a nějakým záhadným způsobem jsem se doklikala až k jejich e-mailu...huraa...můžu to odeslat...ale stejně jsem si říkala, že tolik dřiny bude určitě k ničemu...

Asi za týden a něco mi přišla odpověď, že je velmi zaujal můj profil, a jestli teda můžu vyplnit ještě jeden dotazník, který jsem teda vyplnila. Každopádně jsem si říkala, že do toho užšího kola beztak vybrali více lidí, a že to vůbec nic neznamená, takže jsem moc nedoufala. Nicméně i tak mě potěšilo, že moje snaha nebyla úplně zbytečná. Asi pět dní před státnicemi mi však přišel mail a v něm:

Dear Barbora,

Congratulations!
Based on your interview we would like to offer you a 9 month placement at Federación de Asociaciones Juveniles de Gijón. .......if you have any questions about our organisation or EVS please don't hesitate to contact me.

We look forward to welcoming you the CMX family soon!

Kind regards,

Nevěřila jsem vlastním očím, byla jsem samozřejmě ráda, ale ještě pořád jsem byla nervózní ze státnic, takže ta pravá a dvojnásobná radost přišla až po nich. Jak už napovídám, státnice jsem zvládla, i když vůbec nevím jak, a tak se ze mě stala paní magistra. (haha)

A co Vám tím chci vlastně říct? Pokud budete mít pocit, že něco děláte zbytečně, je to už úplně marné a budete to chtít vzdát, tak to ještě nevzdávejte. Zkuste to! Nikdy nevíte, kdy se Vám to vyplatí. Skrze tohleto si toho o to víc vážím a věřím tomu, že to tak mělo být. :-)

V tom roce od mého návratu z Besanconu až do... (nevím přesně kdy) jsem si uvědomila spoustu věcí. Uvědomila jsem si, že to není jenom o tom si najít nějakou vysílající organizaci, ale musíte mít k ní taky nějaký vztah. A ten já si postupně vybudovala. Právě kolaborace mezi vysílající a hostitelskou organizací je důležitá. Stejně tak ten projekt, pro který tam jedete, vás musí zajímat, a ne to brát jenom jako způsob, jak se dostat do zahraničí.

Uvědomila jsem si taky, že mě sice učení baví, ale do školství rozhodně nechci, protože v mnohém nesouhlasím s naším vzdělávacím systémem (ale kdo ví třeba tam nakonec stejně skončím). Uvědomila jsem si, že v jazykových školách (i když pracujete pro více škol jako já), je to sice super, ale je to něco nestálého a nikdy nevíte, kolik té práce budete mít, a jestli se vám náhodou nebude něco krýt. Navíc, učení je jen jedna složka, kam bych chtěla vkládat svou kreativitu. Uvědomila jsem si, že celý můj život se točí kolem cizích jazyků, cestování a poznávání jiných kultur. To všechno bych chtěla předat lidem. Chtěla bych motivovat lidi k tomu, aby vyjížděli na různé projekty do zahraničí, informovat je o těchto možnostech, propojovat lidi mezikulturně, seznámit je s jinými kulturami - zároveň se od těch kultur inspirovat, vymýšlet aktivity, pořádat workshopy. Chci samozřejmě i cizincům ukazovat naše české zvyky. Vždyť svět je tak pestrobarevný, tak proč tolik nenávisti, proč se lidi raději neinspirují? To všechno zahrnuje ten můj projekt a náplň práce, kterou tam budu dělat. Už teď mám v hlavě další nápady, které bych chtěla uplatnit. Myslím si, že tohle mi jen otevře dveře k tomu dělat to, co chci i po mém návratu. Přestože jsem k tomuhle všemu urazila dlouhý kus cesty, tak mám pocit, že je to teprve začátek...

Dneska už pro mě není tolik nutné žít za každou cenu v zahraničí jako kdysi, ale mít i kousek zahraničí stále kolem sebe. Takže když můj původní záměr byl odjet na EVS jenom proto, abych vypadla do ciziny, tak dnes je v tom mnohem víc. Je to hlavně ta náplň práce, která mě zajímá. Je to životní styl, životní naplň. Dneska chci předat cizincům i kousek té naší kultury. Nakonec z někoho, kdo byl kdysi anti-patriot, se vyklube někdo, kdo chce svojí zemi propagovat. Přes to všechno, sama bych to nemohla předávat, kdybych si sama žití v zahraničí nezkusila a neměla bych tolik přátel mezi cizinci...a přitom stále mám, co objevovat i já sama...

Už chápete, proč je tento článek tak dlouhý? Toto byla dlouhá cesta, která mě zavedla až sem. Některé věci mají přijít ve správný moment, až na ně budeme dostatečně připravení. Některé události z dřívějška mají dopad na další události a ty zase mají dopad na další události, a proto jsme teď tam, kde jsme a tím, kým jsme.

Kdybych tehdy neodjela na stáž do Bretaně a nebyla bych vybrána zrovna do Redonu, nevěděla bych, že vůbec nějaká Evropská dobrovolná služba existuje. Kdybych se tehdy z mého neúspěšného "operování" nevrátila z Francie, nevydala bych se do Brna. Kdybych se neocitla v Brně, nešla bych nikdy do Dobrovolnického centra, a buď by mě ten nápad jet na Evropskou dobrovolnou službu opustil, nebo by mě pravděpodobně na žádný projekt nevybrali. A i kdybych nebyla vybraná na žádný projekt, tak DC pro mě bylo obohacující a o DC bych zas nevěděla, nebýt Redonu. Všechno je to propojené...Kdybych se tehdy na to vykašlala a nezkusila vytvořit Europass a potom najít mail od té organizace, možná by mě třeba časem, vybrali na jiný projekt, ale určitě bych se neocitla v Gijónu.... A kdo ví? Třeba za rok budu psát, že zrovna to, že jsem právě v Gijónu, má pro mě zase další fatální dopad. S takovými kdyby, bych mohla pokračovat do nekonečna... Spousta věcí v životě dává smysl, i když ten pravý smysl nám dojte později. :)

Přestože to byla dlouhá cesta, mám pocit, že jsem teprve na začátku...

...

Proč jsem se rozhodla pro psaní blogu?

Tak samozřejmě proto, abych byla slavná a bohatá. :D Za vším hledej slávu a peníze! :D (vtip)

Já sama ráda čtu cestovatelské blogy (jediné blogy, které čtu). Ale taky chodím na přednášky o cestování. Není nic inspirativnějšího než příběhy lidí z cest. Proto bych se chtěla podělit i já. Mám pocit, že teď bych zase na oplátku měla něco předat já.

Už na stáži jsem uvažovala o psaní blogu, potažmo pokračování s mými dalšími cestami a Erasmem. Pár článku jsem si hodila i na facebook, ale blog jsem si stále nezaložila. Potkalo mě spoustu zajímavých události, o které stálo za to se podělit. Po těch letech už to asi není tak autentické a ty pocity nejsou už tak sugestivní, abych vyjádřila, co to pro mě znamenalo, a jak důležité to bylo. Spousta věcí se také v paměti už nedochovalo. Jenže otázka je, jestli to chce člověk více prožívat nebo si to zaznamenávat. Asi před půlrokem jsem si pročítala své staré příspěvky na Twitteru, které jsem sdílela právě v období stáže a dost jsem se pobavila nad věcmi, které už jsem zapomněla. Chtěla bych se kamarádit s mým já z minulosti, myslím, že bychom si rozuměly. 8-) Také prodírání se fotkami pro tento článek ve mně vyvolalo řadu vzpomínek. Takže i kdyby můj blog nečetl jediný člověk, alespoň budu mít na co vzpomínat na stará kolena a až si to budu znova pročítat. :-)

Je taky pravda, že dnes píše blog kde kdo, v té době tolik ne a cestování je dnes na jiné úrovni. Lidé cestují více, což je dobře. :-) Na druhou stranu já už nejsem tak originální :D 

O čem přesně bude můj blog?

Především a nejprve asi o tom mém pobytu ve Španělsku jako takovém. To, co mě tam potká, o lidech, které potkám, o místech, které navštívím i o tom mém EVS projektu, o EVS jako takovém. Chtěla bych také porovnávat Francii a Španělsko. Porovnat kulturní rozdíly. Jaké je to žít ve Francii a jaké ve Španělsku. V čem jsou Španělé a Francouzi stejní, v čem jsou jiní. Srovnávat to třeba zase i s českou kulturou. Myslím si jednak, že málokdo píše blog zrovna o těchto dvou zemích, a už vůbec ne o obou těchto zemích zároveň. Takže by to mohlo být něco trochu jiného. Samozřejmě budu psát i o jiných kulturách, které potkám, ale ten pohled je přece jen jiný, když někde žijete, a když ty lidi jen potkáte. No a taky občas ráda filozofuji nad životem, (což jste si už možná trochu všimli) takže budu psát i o životě samotném a o těch životních cestách...

A až se vrátím tak snad o nějakých dalších kratších či delších cestách. Jenže člověk necestuje 12 měsíců v roce, takže kdo ví... Nevím ani, jak často budu vydávat články. Nebudu slibovat, že třeba jednou týdně vydám článek, protože nechci za každou cenu psát hned všechno a informovat o každém prdu, ale chci to raději vstřebat a přinést něco hodnotnějšího. Taky chci ty zážitky nejprve prožívat a až pak je sepisovat. Kdo ví? třeba na ně vůbec nebudu mít čas a dostanu se k tomu až se vrátím. Třeba to tam bude tak skvělé, že na nějaký blog zapomenu. Nebo kdo ví? třeba naopak. Třeba mám jen velká očekáváni a nakonec přijde zklamání a skončí to u tohoto jediného článku...třeba nebude o čem psát...nebo třeba budu psát o něčem jiném než jsem původně zamýšlela...takže kdo ví?

Cestování je především o těch zážitcích než o těch místech, takže nečekejte výčet navštívených památek a tipy na cestování. Teda nějaké rady možná budou, ale není to to hlavní. Cestování je nejlepší vzdělání a cestování mění pohled na svět a tom to je především.

Nechci vám tvrdit, že ten můj život je lepší než ten Váš, a abyste žili taky tak. Nebudu vám ani tvrdit, že vám změním život, a že po přečtení mého blogu, začnete žít jinak a budete se mít lépe. Nechci být váš guru, za co se mnozí na internetu vydávají, aby ukázali, že ten jejich život je lepší. Každý máme svůj život a máme, co máme. Chci, abyste to brali jako jeden z mnoha příběhů a brali to jako třeba, když čtete knížku. Samozřejmě pokud vás něčím inspiruji a motivuji, budu ráda. :)  Nebudu vám psát o tom, jak je život skvělý, a že to je jen o tom jaké si to uděláte. NE! Vždycky život skvělý není. A NE! Vždycky za to člověk nemůže. Někdy jsme nahoře a někdy dole. Držkopády přiházejí. Ne všechno můžeme ovlivnit. Někdy ať děláš, co děláš, z řepy ananas prostě neuděláš. Někdy si to prostě musíme prožít, poučit se a vyžrat si to. Chci popsat realitu takovou jaká zrovna je. I ty nepříjemné chvíle k životu patří. Ne že bych vás chtěla deprimovat, ale proč si něco nalhávat...Mám pocit, že v dnešní době je snad zakázané být nešťastný, nebo to alespoň dávat najevo. Všude kolem jen přemíra pozitivních motivujících hesel, jak jsou všichni báječní a super cool..nechci tuto iluzi vytvářet...Čím víc ta hesla lidé používají, tím míň, tak opravdu žijou...

...

A na závěr něco málo o místě, kde v tom Španělsku vlastně budu. Město se jmenuje Gijón (čti Chichon...chichichi...). Má asi 300 000 obyvatel. Nachází se v regionu Asturías na severu Španělska. Je obklopeno Atlantským oceánem...takže pláže jojo...podle fotek na gúglu to tam vypadá hodně dobře :-) Mně navíc toto oceánské klíma vyhovuje mnohem více než třeba u Středozemního moře. Když jsem byla v Bretani, tak jsem měla mnohem lepší pleť, nemastily se mi tolik vlasy a lépe se mi dýchalo (jojo Ostravačka). Jsem si jistá, že tato informace je pro vás velmi důležitá...takže osud mi vybral ideální místo k žití do konce života...haha... Tak ještě k tomu najít nějakého toho Diega :D...

Tento příběh jsem začala spisovat někdy v únoru, pak jsem ho z časových důvodu nechala být a teď jsem se k němu znova vrátila. Od té doby se toho taky dost událo, ale tím už vás nebudu zatěžovat 😊To by bylo asi pro zatím vše a snad už příště přímo z Gijónu. :-) Dnes je 4.6., a to, proč jsem vydala tento článek zrovna dnes má také své opodstatnění. Přesně za měsíc odlétám. Děkuji všem, co dočetli až do konce a klaním se :) Slibuji, příště to nebude tak dlouhé :)