Kterak jsem byla „operovat“ aneb dobrá špatná zkušenost jako au-pair na jihu Francie

Jak už jsem naznačovala v předchozím článku, chtěla bych se podělit o svou nedobrou zkušenost jako au-pair ve Francii. I když jak se to vezme...i špatná zkušenost může být někdy dobrá zkušenost. V každém případě vůbec nelituji toho, že se to stalo, a jak se stalo. Všechno se děje z nějakého důvodu. Mělo se to tak stát a díky tomu jsem zažila jiné věci, naskytly se mi jiné možnosti a ubírala jsem se jiným směrem. Až s odstupem času nám dojde, jestli to byla dobrá nebo špatná zkušenost. Něco, co se jeví ze začátku jako negativní zkušenost, může být nakonec pozitivní zkušenost... Na úvod jenom prozradím, že všechno bylo způsobené špatným výběrem rodiny.

Nechci se pasovat do role nějakého Vašeho proroka, hrdiny a rádce, protože mě upřímně štve, že se někteří na internetu takto prezentují (ne všichni). Jsem obyčejný člověk jako vy a berte mě třeba jako postavu z knížky, která vypraví svůj příběh. Přesto, možná v tom sami najdete nějaké ponaučení, co nedělat jako já, a na co si dát pozor, pokud se chystáte zrovna vyjet "operovat". Ačkoliv už jsou to 3 roky zpět (2014), je to příběh docela nadčasový, protože se "operuje" stále. Navíc zrovna teď je ten čas, kdy se vyráží a hledá se rodina...

Další důvod, proč jsem se rozhodla to sepsat je ten, že se mě na to často i po těch letech někdo ptá, neustále na to nějak narážím a já nějak nejsem schopná o tom srozumitelně mluvit, aby to dávalo smysl, neskákala bych od jednoho k druhému a řekla bych vše podstatné. Mnohé jsem také potlačila z paměti, takže jsem se snažila pro tento článek si to zase vybavit. Tady je opravdu všechno, co chci říct, a jak to chci říct. Takže kohokoliv na to můžu odkázat.

Jak už jsem psala minule, já byla tehdy v poslední ročníku na bakaláři, měla jsem čerstvě po státnicích a zkrátka jsem si potřebovala pročistit hlavu, vypadnout a dělat něco trochu jiného. Nechtěla jsem už dále studovat. Studia jsem měla plné zuby, a tak jsem měla v plánu vyrazit do Francie "operovat" a pak si tam najít nějakou práci. To už víte z minula a pro ty, co ještě nevíte, naleznete to v mém předchozím článku :-) Jak se to s tím "operováním" vlastně celé událo? A našla jsem si tam potom nějakou práci? Tak to se dozvíte zde. :-) Nebojte, nebude to jen o operování. Bude i trochu dobrodrůža a nebude chybět ani moudro na závěr 😊

Rodinu jsem hledala přes stránky Au-pair world, což je dneska běžná praktika a je zbytečné to zařizovat přes agenturu. S hledáním jsem začala docela brzy, protože jsem nečekala, že by to vyšlo na poprvé. Protože Francii už mám docela procestovanou, chtěla jsem se podívat někam, kde jsem ještě nebyla, takže se mi tím okruh docela zužil...no nechci teď vypadat, že jsem si vybírala rodinu jenom podle lokality. Ale když už jste několikrát ve Francii byli, přece jen chcete mít i tu přidanou hodnotu. Samozřejmě jsem měla i jiná kritéria, jako jaká ta rodina je, jak jsou děti staré, co jsou to za děti atd. Například zrovna finance pro mě nebylo to nejdůležitější, protože au-pairování je pro mě především o zážitku, zkušenosti, vzájemné kulturní výměně atd. Rozhodně to není práce na zbohatnutí. Kdyby mi šlo o peníze, najdu si raději práci tady. V kontaktu jsem byla s několima rodinami a nakonec jsem si kývla s jednou rodinou. Teda abych byla přesná jen s jejich mámou, která jak jsem zjistila později, byla hlava rodiny. Fotřík tam byl taky, ale spíš jen pro formalitu. Tato rodina pochází ze Ste Maxime, který je jen kousek od St Tropez, vlastně hned z pláže na něj koukáte naproti. Takže co se týče lokality snad splněný sen...víc než jsem si přála a doufala :)

Přijet jsem měla na konci června. Datum si už přesně nepamatuji. Jela jsem autobusem Eurolines z Prahy do Nice (přestup ve Vídni). V mém případě Ostravačky jet do Prahy a přestupovat ve Vídni docela nelogické, ale já předtím byla ještě pár dní v Praze u ségry, takže mi to až tolik nevadilo. Spolujízdou mě tehdy vůbec nenapadlo jet, protože jsem s ní cestovala jen po Francii a mezinárodní trasa mě tehdy absolutně nenapadla. Autobusem jsem jela, protože to byla nejlevnější varianta a s tím, co mi platili, to jinak nešlo.

Problémy s rodinou v podstatě začaly ještě před cestou nebo tak nějak během cesty, zkrátka ještě před příjezdem. Několikrát jsem té matce opakovala, kdy přesně přijedu, a že přijedu na autobusové nádraží Lindenberg v Nice...několikrát!!! Ona sama mě ujišťovala, že samozřejmě, že mě tam počkají. Asi 2 dny před odjezdem jsem ji pro jistotu ještě na skypu napsala svoje telefonní číslo, kdybychom se náhodou minuly. No myslím, že kdybych tak neudělala, tak neví přesně, kdy a kde přijedu a zapomene na mě. A to jsem měla štěstí, protože mi u segry nešlo přihlásit se na wifi a musela jsem si půjčit segry noťas (neptejte se mě proč, veškerá technika, která normálně funguje, zrovna mně nefunguje). Ona mě skoro celou cestu bombardovala esemeskama. Nakonec z toho vzniklo to, že pro mě nemůže přijet, že má práci a mám se dopravit vlakem z Nice do St Rafael sama a tam už mě vyzvednou...no to jsem si říkala, že si snad dělá ze mě prdel. Po 22hodinové cestě autobusem unavená, se mám ještě další hodinu někam plahočit sama? Jak se asi dostanu z autobusového na vlakové nádraží, které vůbec nevím, kde je, a ještě se svým loďákem? Ne že bych nebyla zvyklá cestovat. Ocitla jsem se i v bizarnějších situacích na cestách, ale šlo o princip. Je to v zájmu i rodiny nejen au-pairky, aby přijela. A k tomu zaplatit dalších 10 euro za vlak. Vtipné bylo i to, že se mě ptala, na jaké nádraží to vlastně přijedu. Přitom jsem jí to minimálně 5x psala a to jak měsíc dopředu, tak i těsně před odjezdem. Nakonec to vymyslela alespoň tak, že její sestřenka (s manželem a děckem) co bydlí v Nice, mě vyzvednou a hodí autem na to nádraží. To byla taky komedie, protože autobus měl asi čtvrt hoďky zpoždění a oni hrozně spěchali k někomu na oběd, a že si mám pohnout. Asi jsem si měla vzít tryskáč nebo popostrkovat autobus. No byla jsem znechucená. Nakonec jsem se dozvěděla, že stejně žádnou práci neměla, jenom prostě byla líná pro mě přijet. Což vykládala svým známým docela často...ne teda tak explicitně, ale jaká je to pohoda, že pro mě nemusela až do Nice, ale jen do Saint Rafael. Prý je to daleko. Samozřejmě, já se plahočím 22 hodin přes půlku Evropy a pro ně je to daleko. No už ten den příjezdu jsem byla dost znechucená a chtěla jsem se otočit na patě. Ale říkala jsem si, že už jsem tady, tak to vydržím a budu si z toho brát to pozitivní. Kdyby nic, tak krásné prostředí je motivace. Nejsem typ, co by se vzdával a taky co bych dělala doma. Žádný jiný program jsem neměla.

Tak abych představila, koho jsem měla vlastně na starost. Starala jsem se o 9letou holku Lilimay a 11letého kluka Melvyna. Já sice nemám ráda, když má někdo profláklé jméno a když na něho zavoláte otočí se 4 další, ale moc exotiky zase svědčí o tom, že někdo chce být za každou cenu zajímavý a jiným způsobem to neumí. Říkala jsem si, že to bude super pohoda, protože už jsou samostatné. Těch pár dní před odjezdem jsem hlídala svou tehdy 3letou neteř a to bylo v jednom kuse oči na pozoru, aby se ji něco nestalo. Takže jsem si říkala, že tohle bude o něčem jiné. S děckama si budu rozumět. Já sama jsem ještě duší dítě a jsem pořád ještě hravá, takže to bude úplně super. V hlavě jsem měla plno nápadů, aktivit a her. Hledala jsem i nějakou inspiraci na internetu. A opravdu jsem se těšila, až to budeme realizovat, protože i pro mě to bylo zajímavé. Více než pečovatelka jsem chtěla být animátorka, takže to, že jsem měla starší děcka, za to jsem byla ráda. Co se týče rodičů, tak matka byla kadeřnice. Nepracovala v salonu, ale jezdila po okolí, takže čas měla tak různě. Otec byl zedník a fungoval tak trochu na baterky. Jak už jsem zmínila, hlavou rodiny byla hlavně matka. Otec byl tak trochu mačo, který nebyl schopný si po sobě ani umýt hrnek. On přece vydělává peníze a postavil barák, tak co by se staral více. Ne že by teda o děcka neměl zájem a neměl je rád, ale co se těch praktických záležitosti týče, to všechno zařizovala matka. (Fotky rodiny zde nebudu z pochopitelných důvodů házet).

První dny byl zrovna víkend a ten jsem strávila zároveň s rodiči, protože si chtěli otestovat, jak mi to s děckama půjde, a jestli si budeme rozumět a tak...což se dá docela pochopit. Virginia byla ze mě nadšená a první týdny pořád říkala "sacré Barbora" - svatá Barbora. Já jsem pořád vymýšlela nějaké aktivity a hry, protože sama jsem toho znala z tábora plno a mě samotnou to bavilo. Taky jsem si iniciativně vymyslela, že je budu učit anglicky, samozřejmě zábavnou formou. Trklo mě to, když jsem viděla, že mají dětskou tabuli. To je kupodivu hrozně bavilo (a mě taky), takže jsme pokračovali i v dalších dnech...dokonce si myslím, že právě tehdy byli nejvíce v klidu a poslouchali mě...asi už zde se začínaly rýsovat moje pedagogické sklony :D... Donesla jsem jim i nějaké dárky a suvenýry z Česka, jak děckám, tak rodičům. To bylo sice nakonec docela nedoceněné...ale co už...ten víkend byl vesměs v pohodě...

Nicméně hned v pondělí, kdy jsem s nimi byla sama, to začalo. Věk začínající puberty s kombinací sourozenecké lásky vyústil v první drastickou hádku. Myslela jsem, že se zabijou a já je od sebe neodtrhnu...Mě absolutně nevnímali jako autoritu a cokoliv jsem řekla, je nezajímalo.  Takto to probíhalo dost často, a když rodiče nebyli přítomní, byla jsem bezmocná. Jejich výhružky a absolutní pohrdání mou osobou zrovna nemohlo. Začali mi taky dělat naschvály, ignorovali mě a zdrhali. Před rodiči se ke mně však chovali úplně jinak. Což byl asi jeden z problému, že jsem v podstatě neměla žádný důkaz. Ale tak nějak jsem pořád měla trpělivost a říkala jsem si, že to zvládnu. Mohla jsem je napráskat hned a možná by se to vyřešilo, ale nemám v povaze žalovat. Chtěla jsem jim ukázat, že jsem fér a nejsem podrazák...

Než se dostanu k tomu opravdovému konfliktu, chtěla bych říct, že oni přede mnou měly léto předtím dvě au-pairky. Každá na jeden měsíc. Což je naprosto nelogické a pro au-pairku absolutně nevýhodné. Jedna prý byla totálně skvělá a druhá prý úplně příšerná, a tak odjela dříve, v podstatě ji vyhodili. Jeden z problému bylo i to, že jsem měla neustále podsouvané, že pokud nebudu fungovat, jak mám, můžu odejít, jako tamta operka (bez toho, abych cokoliv provedla). Jako kdyby mohla být nespokojená jenom rodina ne au-pairka. Funguje to oboustranně (to jsem však zatím neřekla). Děcka toto samozřejmě slyšela, takže mi to taky připomínala, a tím Virginia dost shazovala mou autoritu. Celkově mi neumožnila si k nim vytvořit vlastní vztah. V podstatě problém byl ten, že jsme neměli vztah já-děcka, rodiče-děcka, já-rodiče (respektive matka). Bylo to takové, že Virginia nám ve všem dělala prostředníka. Přestože jim x-krát opakovala, že mě mají poslouchat. Oni naslibovali, ale realita byla jiná. Ona na jednu stranu chtěla, aby mě poslouchali, na druhou ne...trochu schýza...což u ní bylo docela normální...Děcka se navíc chovala jako páni domu, což mi dávali najevo. Přitom já jsem měla být ta autorita a ten, kdo měl být poslouchaný...

Virginia (ta matka) mě seznámila s jednou au-pairkou od jiné rodiny. Největší náhoda byla, že jsme obě pocházely z Ostravy a ještě větší náhoda, studovaly jsme na stejném gymplu, ale neznaly jsme se. Ona měla na starost 8letou holku a 5letého kluka (myslím teda ten věk). Proti mým děckám, její byla úplně v pohodě. Měnila bych. Rodina to byla taky docela zvláštní (ale stále lepší než ta moje). O děcka se v podstatě starali prarodiče. Mladá mamka dětí (nepamatuji si už přesně věk, něco mezi 25-30, možná méně) měla každé dítě s jiným a chlapů kolem sebe měla taky dost. Furt někde randila. V rodině nikdo nepracoval. Co jsem pochopila, tak nějak dědili a byli docela za vodou. Nechci teď nějak mystifikovat. Moc jsem nepochopila, proč prarodiče, kteří nepracují a mají čas, mají au-pairku, ale budiž. Barák s velkou zahradou s bazénem, a tenisovými kurty měli dost luxusní a k tomu paní na úklid. Taky měli 3 psy, po kterých na zahradě neuklízeli. Že prý to v zimě zmrzne nebo co a pak to zmizí (ne není to vtip). Čuráni z balkonového zábradlí taky nekomentuju :)...To jen tak pro kuriozitu :) Přesto všechno oni nebyli zlí a ke mně byli dost milí. Parkrát jsme se Stelou (au-pairkou od té rodiny) byly společně s děckama na pláži a jednou jsme šli i k nim, koupat se do bazénu. Co chci však říct, že "moje rodina" mi tu au-pairku, kterou vyhodili vykreslovali trochu jinak než potom Stela, která ji také znala. Podle rodiny nic nedělala a byla neschopná. Taky věčně byla na telefonu a jich si nevšímala. Takže je docela zajímavé se dozvědět zase druhou stránku věci od Stely. Údajně dostala méně peněz než slibovali, a Stela taky tvrdí, že ji tvrdila, že toho taky dělala docela dost. Po mé vlastní zkušenosti, musím říct, že už ji docela chápu a v podstatě to byl stejný případ. Akorát na začátku jsem to viděla jinak a myslela jsem si, že ta holka byla fakt neschopná, ale zatím ještě předbíhám :)

Kromě toho jak se ti parchanti chovali (fakt to musím říct už takto), mi vadila spousta věcí už od začátku.

Co se týče mého pohledu mé "filozofie" "operování", tak to podle mě není úplně běžná práce, ale jde tam především o "cultural exchange ", nějakou kulturní VZÁJEMNOU výměnu, na které samozřejmě nechcete prodělat. Zdůrazňuji vzájemnou, protože tady jsem měla pocit, že jenom já bych se měla přizpůsobovat a poznávat. Například co se týče vaření. Chtěla jsem jim ukázat i naši českou kuchyni. Bylo mi však řečeno, že oni mají své zvyky a vařit bude jenom V. To se mě celkem dotklo, protože já mám také nějaké zvyky a jsem zvyklá na něco jiného. NE...mi to nevadí. Ráda zkusím něco nového, ostatně i kvůli toho jsem přijela, ale vadilo mi to z principu, že se mám přizpůsobovat jenom já. Mimochodem ona absolutně neuměla ochutit jídlo. V jiných rodinách, jiné au-parky vaří běžně. Další věc, co mi vadila byl docela nezájem o mou osobu a o mou zemí. Pokud si pozvu au-pairku, chci přece vědět, co nejvíc o tom odkud pochází a co je zač. To, že všichni věčně říkají Československo, to už jsem si dávno zvykla. Ale přijde mi to dost zvláštní v této situaci. Stejně tak, V. vůbec nevěděla, co mě zajímá. Několikrát se mě ptala, co že to vlastně studuji, jaký dělám sport, jaké mám zájmy. Za prvé jsem to měla dost podrobně napsané v tom profilu na stránkách au-par world. Za druhé to, že se vás někdo ptá na to samé několikrát, svědčí o tom, jak vás poslouchá. A myslím, že v jejich vlastním zájmu bylo zjistit si, kdo jsem a koho pouští k dětem.

Co se týče bydlení a "mého pokoje". Neměla jsem v podstatě svůj pokoj, ale pokoj té malé holky. Patrová postel pro 20kilovou holku. Při každém pohybu jsem měla pocit, že se to pode mnou prolomí. Uvolnili mi 3 poličky, kde jsem si měla dát věci, což bylo taky docela směšné. Komukoliv jsem to posílala, tak se smál. Mi to upřímně nevadilo. Já jsem dost skromná nebo spíš byla jsem. Já už spala kdekoliv (a s kýmkoliv haha)...přesto podle práv a povinnosti Au-pair world by měla au-pairka mít svůj pokoj a svůj vlastní prostor. Ze začátku mi to vůbec nevadilo, ale později, když už s nimi trávíte tolik času, chcete mít i prostor sami pro sebe, který v podstatě nemáte. Není to váš pokoj. Lili tam neustále lezla pro věci a tak. Já tam v podstatě byla jenom na přespání.

Byly další věci, které byly špatně. V podstatě jsem neměla pracovní dobu od kdy do kdy jsem pracovala, ale pracovala jsem tak nějak, když byla potřeba. Ze začátku mi to vůbec nevadilo nebo teda brala jsem to tak, že to "operování" není klasická práce, ale jde i o to poznání rodiny, poznání toho, jak žijí, poznání jiné kultury atd. V podstatě "domov" nebo bydlení je zároveň i práce, takže jsem na to nahlížela jinak. Myslela jsem, že být více s tou rodinou než je pracovní doba, mi vadit nebude, protože to takto bude lepší mít stále, co dělat a pro mě bylo mnohem zajímavější takto poznávat tu kulturu a rodinu než někam chodit pařit s dalšíma operkama. Ono by to tak docela i fungovalo a všechno by bylo fajn, ale u jiné rodiny než této. Časem prostě chcete mít čas i sami na sebe. Chcete ho trávit i s jinými lidmi, nejen s tou rodinou. Ze slibovaného volna 2x týdně se nakonec vyklubal pouze jeden den a to toho opravdu moc nestihnete. Většinou spíš odpočíváte a nabíráte síly na další týden.

Taky jsem očekávala nějaké výlety a cestování s rodinou. Kromě Saint Tropez, kde jsme opravdu jeli na plánovaný výlet, jsem měla sice možnost navštívit ještě pár další měst v okolí Golfe de Saint Tropez, ale to jen protože Virginia, která chodila stříhat a česat po okolí, tam měla zrovna práci. Takže to bylo takové, že nás někde vyhodila, prošli jsme si město a pak nás vyzvedla. Pro ní asi strašná pohoda, že zabije 2 mouchy jednou ranou. Jednak tam stejně musela jet, a jednak mě tím asi uspokojí, že mě někam vyvenčí. Nechci být nevděčná. Jsem ráda, že i tam jsem se mohla podívat, ale čekala jsem, že budeme společně s celou rodinou cestovat třeba Nice, Cannes, Monaco...a navštívíme i jiná místa, jak to dělají jiné rodiny s operkami. Já měla v té době jednu kamarádku v Irsku a jednu v Anglii a to bylo úplně o něčem jiném. S kamarádkou z Irska týden cestovali i po okolních ostrovech, pronajali si kola atd. Ne že by to bylo teda o tom a bylo to, to hlavní, ale opět jde i princip, jak mě chtěla odbýt. Myslela si, že když nějaká holka z takové díry jako je Československo, se podívá do nějakých dědinek, tak asi za to budu skákat metr do vzduchu.

Plat ani nebudu zmiňovat. Je směšný a to mi říkal každý. Nedosahovala jsem ani minima, které by au-pair měla dosáhnout. Jak už jsem ale zmiňovala, nešlo mi o peníze. Chtěla jsem především, aby se mi vrátily investice a abych nebyla prodělečná. Když si to vezmeme z jiného pohledu na takovou "dovolenou" v takové lokalitě bych se asi jen tak nedostala. Pro mě navíc je mnohem zajímavější trávit čas prácí nebo nějakou aktivitou než válením si šunek v hotelu s all inclusive. Mnohem zajímavější pro mě bylo dělat au-pair, starat se o děcka a vymýšlet aktivity než toto. Navíc super bonus skvělé prostředí, kde bych se jinak dostala leda za spoustu peněz. Když si vezmeme prostředí + náplň práce...pro mě zkrátka ideální prázdniny a opravdu to, co jsem chtěla. Ano vážně jsem chtěla být au-pairka-animatorka. Teda byl by to ideál, kdyby to byla jiná rodina.

Zde jinak pravidla, kolik hodin má aupairka pracovat, jaký má mít plat a na co má právo: 

https://www.aupairworld.com/fr/au_pair_program/france/au_pair/pocket_money . Nic z toho se mě v podstatě netýkalo. Navíc já tam nebyla oficiálně, takže za mě neodváděli žádné daně. Já tam v podstatě jela jenom na prázdniny, takže mi přišlo zbytečné to hrotit oficiální cestou. Kdybych však jela třeba na rok, zařídila bych se jinak. Je to složitější s pojištěním a dalšími věcmi. Vím, že spousta holek jezdí jenom na léto pouze na základě domluvy a funguje to. Takže se nenechte odradit, je to opravdu jen o rodině :-) 

Ale dobře já to za těchto podmínek přijala a nestěžovala jsem si. Chtěla jsem si z toho brát to pozitivní a po roce stráveném v Čr jsem potřebovala nějakou změnu a dělat právě toto. Byla jsem v podstatě od začátku nespokojená a vnitřně jsem sama se sebou bojovala. Hodlala jsem to vydržet. Akorát na facebooku jsem psala kámoškám a stále si na něco stěžovala. Ony se mi dost divily, že to ještě zvládám a docela tu situaci nechápaly. Opravdu, opravdu jsem se snažila to vydržet, držela jsem hubu a krok a nestěžovala jsem si.

Přejdu k tomu konfliktu. Ve většině případu byla obě děcka na zabití. Horší to bylo právě s Melvynem. Ten už byl tak totálně drzý, že už se to nedalo...absolutně mě ignoroval, neposlouchal moje rozkazy. Rozkazy typu vyčistit si zuby a další, na které jejich matka apelovala, abych na ně dohlídla. Taky jsem s nimi měla dělat "cahier de vacances", což je něco jako opakování školního učiva o prázdninách. S tím mě taky poslal někam.  Stejně tak, když jsem vymyslela nějakou aktivitu: "C´est nul" = je to na nic. Jednou mi začal vyhrožovat, že klidně můžu jít (jo to děcko mi vyhrožovalo), když nebudu fungovat, jako to bylo s tamtou au-pair. Samozřejmě to slyšel od mámy. Na to jsem mu řekla, že má pravdu, že můžu jít, že to není jen o spokojenosti rodiny, ale i au-pair, a že nemám potřebu se starat o nevychovaného spratka. Mohla jsem raději trávit čas se svýma kámošema a vydělávat peníze. Chtěla jsem mu ukázat, že se ho nebojím. Docela to vyhrotil a už přeháněl, že se nemám ani opírat o jejich nábytek, že to není můj nábytek, ale to už byl extrém a spíš k smíchu. No po tomto výstupu už jsem před matkou nehodlala mlčet a řekla jsem ji, jak se chová. Chlapec dostal docela čočku, ale situace se neuklidnila...s Lili to bylo od té doby lepší, ale s ním...on totiž byl dost drzý i sprostý na své rodiče a prarodiče. Akorát občas měl i ty pokorné chvilky. Jsou to přece jen rodiče, kupují mu dárky, živí ho...kdežto já jsem jen cizí člověk... já si o sobě myslela, že jsem docela anarchista, mám svojí hlavu a nebyla jsem nejklidnější dítě, ale tento spratek to byl fakt extrém...to stále však nebyl ten zásadní moment...

V den mého volna, jsem se vydala do Toulounu na výlet za mými homo kamarády Martinem a Martinem, kteří tam v té době studovali, a s kterými jsem studovala předtím na Osu. Jsem si jistá, že si tuhle story čtou, protože oni mě tak celkově stalkujou a pamatuji si moje příspěvky z fb, které už si ani já nepamatuji. Beztak svoji homosexualitu předstírají a tajně mě milují 8-). Takže vás tímto zdravím a těší mě váš zájem o mě :-D. Mimochodem nic proti gayum nemám. Jsem tolerantní vůči orientaci, náboženství, rase a všemu. To jen, aby si někdo nemyslel. K nim si můžu dovolit ledacos, pač oni si taky dovolují a jsou drzí. A taky, že ten den byli pěkně drzí a neustále si mě dobírali a dělali si srandu z toho, do jaké rodiny jsem se dostala. Ale jako mi to nevadilo. Byla sranda. Nicméně i přesto všechno to bylo fajn :-) Dostala jsem se do jiné společnosti a nebyla jsem furt "uvězněná" u té rodiny.

Výlet byl super odreagování. Návrat do reality byl však krutý...Virginia mi "uklidila" moje věci, tzn. věci, které jsem měla na těch 3 poličkách, protože to prý nebylo uklizené. Ona totiž hrozně miluje pořádek. Stále se oháněla tím, jak miluje pořádek. Nechci říct, že by v tom domě byl nějaký bordel, to ne, ale že by to byl nějaký Mr Propre to taky ne. Teda podle toho, jak se oháněla s pořádkem, tak to bylo úplně normální a nic extra...teda až na jednu věc, která byl fakt hnus a to byla jejich terasa - velká asi jako obývák, kde se NIKDY neuklízelo. Byl tam prach a špína. Všechno, co napadalo ze stromů, bylo na terase. Děcka běžně chodila na boso mezi obývákem a terasou a tahali to dovnitř. Však až naprší, déšť to umyje. To jako vážně řekli (rodiče ne děti). Co byl však největší hnus, bylo to, že měli na té terase volně běhající želvu...jako jasně svoboda a tak, ale tedy i želvu volně vylučující všude po terase ...jo přesně na té terase, kde se nikdy nevytíralo a neuklízelo, takže opravdu hygiena zaručena. Takže takhle ona strašně milovala pořádek. Jednou už mi to nedalo a rozhodla jsem se to dobrovolně a iniciativně vytřít a nechápali, proč to dělám.

No abych se zase vrátila k tomu hlavnímu. Už jak jsem viděla, že mi sahala na věci, věděla jsem, že bude zle. Vůbec nechápu, proč to udělala. Za prvé mi nemá, co sahat na moje osobní věci. Za druhé to stejně jenom přendala z jedné půlky na druhou (podle ní uklidila). A taky že bylo zle...že prý si zítra ráno promluvíme...tu noc jsem samozřejmě nemohla usnout. Takže jsem byla totálně mrtvá, jak z výletu, tak ještě předtím jsem byla na "rande" s Hugem (čti Ygem). Což byl kámoš od Virginie. Kluk asi v mém věku, dělal v pizzerii, kde jsme taky jednou byli s rodinou a kolem které jsme často projížděli a vždycky na něho troubila. Ona se rozhodla, že mě s ním dá dohromady. Takže tak trochu nucené rande. Seděli jsme na pláži a pili víno...asi by to byla super romantika, kdyby to bylo s někým jiným...co chci však říct: jeden večer s ním, potom výlet a noc bez spánku, kdy jsem nemohla usnout a celková únava za celý týden...mi úplně nepřidala na skvělém psychickém ani fyzickém stavu...

Další ráno to tedy nastalo...a to jsem si řekla, že pokud ona mi něco řekne, já ji taky něco řeknu...Začala mluvit ona. Kromě mého "nepořádku", který mi ona uklidila, tak prý už se mnou není spokojená, že údajně nic nedělám. Na začátku prý super, ale teď jsem prý pořád na mobilu, když s nimi večer sedím u televize a vůbec se s nimi nechci bavit atd. atd. Takže jasně, když už mám v podstatě volno a jediné chvíle, kdy můžu být v kontaktu i s někým jiným než s nimi, byť virtuálně, tak to je špatně (už chápu, proč to ta předchozí au-pairka dělala a jak se cítila. Předtím mi to přišlo taky neslušné, ale teď rozumím...). Prý o ně nemám zájem. Hlavně, že o ni o mě zájem mají. Ale samozřejmě, já jim musím být k dispozici 24/24.

Že prý i její manžel (on není její manžel, ještě si ji stále nevzal z čehož má podle mě dost mindráky, ale furt ho nazývá manželem), si toho všiml. Jedinou věc, kterou jsem měla na starost, co se týče úklidu, bylo vysávání, které jsem měla dělat každé ráno. Jinou domácí práci, že dělat nemám, že se mám raději věnovat děckám (někdy raději bych šurovala a odpočinula si od těch harantů). A prý ani to vysávání jsem nezvládla. Že prý jsem podle fotra vysávala nějak ležérně a znuděně. No tohle mi přišlo úplně komické, že mačo, které se nikdy, nikdy, ale opravdu nikdy nepodílelo na úklidu domácnosti, mi bude říkat, že jsem špatně vysávala. Navíc vysávala jsem vždycky ráno, kdy on nebyl doma, takže vysávat mě mohl vidět jedno odpoledne, když jsem iniciativně vysála podruhé. Další věc, co jsem ji řekla, že podle pravidel au-pair by měla pracovat maximálně 35 hodin týdně (platí pro Francii),a že tady nemám žádný rozvrh určený od kdy do kdy budu pracovat, a že nejsem robot, co bude děti bavit 24/24 6 dní v týdnu. Ona mi na to řekla, že to nechtěla brát jako na vojně "od-do"... jasně tak samozřejmě já bych měla být po ruce, kdykoliv si pískne...nebylo to prostě tak, že si odpracuju třeba jeden den 6 hodin, další den 8 hodin, další den 10 a jiný zase 5, zkrátka nějaký počet hodin, abychom se vešli do 35 pak si můžu dělat, co chci. Nejsem stroj. Taky jsem ji řekla, že ten plat je směšný a kolik by minimálně au-pair měla dosahovat. Na to mi řekla, že jsem "blanchie, nourie, logée", což znamená mám, co jíst, mám kde spát a praní zajištěno. To však není její milost a bonus, ale úplný základ, co by au-pair měla mít + ten plat (viz pravidla). Odkazovala jsem se na jiné au-pair jak to mají, protože tohle dělala ona věčně taky. A ona zase, že jiné au-pair myjou třeba auto, mají na starost úklid atd., na což jsem říkala, že úklid by pro mě nebyl problém. (Upřímně bych si tím úklidem alespoň odpočala od těch harantů a někdy bych to dělala fakt raději). Na toto téma jsme se bavili ještě jednou, když byl přítomný i fotr, a on že jestli jiné au-pair chodí do restaurace (byli jsme jednou, protože tam měli nějakou schůzku a dala jsem si to nejlevnější), chodí do Lunaparku a na plachetnice. Řekla jsem jim, že ano, a že toho, že mi třeba platili atrakce, si vážím, ale s jinými au-parkami třeba cestují po celé Francii a mají jiné benefity. Co znám holky, které už byly dříve, tak to tak měly...ale jasně...není o tom. Já bych chtěla jen normální základ. Spokojila bych se s tím, co mi nabídli, kdyby se i oni spokojili, s tím, co jsem odvedla já...a jasně je i není to o penězích. Prostě poměr kvalita cena funguje všude. Pokud se jim to nelíbilo a chtěli ať dělám více, měli platit více. Ono to mimochodem není jen o nespokojenosti rodiny, ale i au-pairky. Takže jsme se nějak dohodli, že vzhledem k vzájemné nespojenosti prostě za týden odjedu...

Proč jsem odjela už ten den o tom za chvíli...dovolím si však ještě pár slov k té rodině a hlavně k té matce. Ona ve skutečnosti hrozně trpěla a bylo mi jí dost líto. Ona byla ta hlava rodiny, kterou nikdo nedocenil, jak chlap, tak ani děti. Šlo vidět, jak toho chlapa miluje, neustále se po něm věší, ale on to bere trochu chladněji. Ona byla ta, která všechno zařizovala, která se o všechno starala a bez ní by ta rodina nefungovala. Co jsem si uvědomila skrze jejich vztah, že to není jenom o tom se s někým přitahovat a milovat, ale musí tam být i trochu praktičnosti do života. U něho jsem si uvědomila, že i kdybych byla do někoho zblázněná sebevíc, tak jenom toto nestačí. Uvědomila jsem si, že nikdy nechci skončit jako ona a být takovým otrokem. Ono to potom asi ovlivnilo i mé osobní vztahy s muži...Na ní šlo vidět, že ji chybí chvála. Pořád se sama chválila, jak skvělé vaří, zpívá a je úžasná (pro ty co mě znají, vím, že to taky dělám, ale spíš v nadsázce. Ona to myslela fakt vážně). Na mě si některé věci mírně kompenzovala, ale já nemohla za jejich problémy. Ona to na jednu stranu chtěla změnit, ale na druhou, když jsem ji třeba chtěla pomoct, tak ji ta její role vlastně vyhovovala...

Co se týče děcek...ne nadarmo se říká: "Pan bůh ti to vrátí na dětech". Jo mě to vrátil sice ne na vlastních, ale i tak...já taky nebyla vzorné dítě, ale tyto děcka do nich mám daleko...

Tak jo..zpět k tomu osudnému dni...ten den jsem měla ještě dopoledne děcka hlídat. Byla jsem dost mimo, jednak nevyspalá, jednak dost psychicky rozhozená. V poledne se Virginia vrátila s tím, že odpoledne se o děcka nemusím už starat, že pojedou k prarodičům na venkov (kam jsme se také pár krát zajeli vykoupat na bazén). Tak jo její volba. Pak mi ještě řekla, jestli se nechci jít projít, že se na ten můj výraz nemůže koukat. No nevím, jak jsem se měla tvářit, když jsem se cítila, jak jsem se cítila + šílená únava. Nicméně procházku na čerstvém vzduchu jsem uvítala...když jsem se vrátila z procházky, řekla mi, že teda oni jedou odpoledne k těm prarodičům a přijedou v 5, a že já ať si dělám, co chci...tak já teda, že zůstanu a zarezervuji si jízdenku..a ona, že mě nenechají sami v domě, takže mám jít někam do kelu...fajn ok vzala jsem si kabelku a noťas a šla jsem ven...Sedla jsem si někam do kavárny, objednala jsem si vodu a hledala jsem hostely s tím, že teda pojedu ještě dneska do Nice...sice mě ještě zatím úplně nevyhodili, ale kdo ví, co se může stát a nepojedu někam třeba v 11 v noci, až mě vyhodí, kdy už nic nejede..tohle nebudu riskovat..

Jo a dobrodružství začínalo nebo možná už pokračovalo...

Procházela jsem se cestou "domů" podél pobřeží. Klasicky projížděla spousta aut a mnohdy na mě někdo troubil. Tentokrát to nebyla výjimka...nějak jsem to neřešila. Byla jsem na to docela zvyklá...Jsem prostě neodolatelná 8-). No jako asi úplně nejsem, ale ve Francii jsem prostě...jiná. Ale co si budem povídat jo jsem neodolatelná 😊 8-). Sedla jsem si pak na chvíli na obrubník a rozjímala. V tom si ke mně přisedl nějaký týpek...a že jsem ho hrozně zaujala a nemohl si pomoct a musel zastavit a jít za mnou. Za normálních okolnosti bych ho asi poslala někam, ale vlastně jsem uvítala, že mám společnost, "spřízněnou duši", protože přece jen v cizím prostředí, kde nikoho neznáte, nemáte komu říct, co se stalo, to příjde vhod...Jasně na cizí prostředí ze stáže nebo z Erasmu jsem byla zvyklá. Ale tam jsem si udělala nové kamarády. Tady jsem byla pořád s tou rodinou a neměla jsem nikoho...proto jsem ve volných chvílích byla na telefonu, abych alespoň prostřednictvím mohla s někým komunikovat. 

No co vám budu povídat. Víme všichni, proč se se mnou dál chlapec do řeči. Nějak jsem na něho vysypala svoje problémy, čímž jsem si v podstatě ulevila. A světe div. On mi nabídnul, že by mě do Nice hodil autem. Řekla jsem si proč ne, alespoň ušetřím za vlak (zlatokopka :-D) Takže frajer kvůli mně zrušil všechny plány na odpoledne, vzal si volno v práci, jenom proto, aby mě hodil. To jsem ale frajerka neodolatelná, co? Jasně samozřejmě, rodiče nám říkají, nesedejme k cizím lidem do auta, ale když jsem si vzala svou finanční situaci, to že ušetřím, pohodlí a to, že jsem nevěděla, co nachystají další dny...prostě jsem to riskla...no možná trochu zlatokopka, ale co už...zoufalí lidi, dělají zoufalé činy...Já se takto normálně nechovám. Dokonce si připadám blbě, když za mě někdo platí v baru, ale tohle byla výjimečná, zoufalá situace...a že to bylo nebezpečné? Jo bylo, ale víte co? Život je celkově nebezpečný. Vždycky se může něco stát. Je lepší žít naplno a pak se třeba něco posere než ho promarnit ze strachu, aby se náhodou něco neposralo.

Chcete vědět, jestli mě znásilnil, zabil a rozporcoval? Tak čtěte dále...jasně je vám všem jasné, že žiju, protože jinak bych už tohle nemohla spisovat :-)...Nicméně chcete-li vědět, jestli něco bylo, a jak to všechno dopadlo, pokračujte ve čtení ...

Šla jsem si teda pro věci s tím, že jsem si s tímto chlapcem tuniského nebo egyptského původu (už nevím) vyměnili číslo, a že se za chvíli sejdeme a pojedeme do Nice. V domě bylo otevřeno, protože fotřik šlichtil něco na zahradě. Sbalila jsem si věci, čekala jsem do čtvrt na 6 než přijede Virginia s děckama (měli přijet v 5). Nicméně, když nejeli, nehodlala jsem dále čekat. Pak mi ještě volali, že jsem nepočkala a nerozloučila se a hlavně, že jsem NEPODĚKOVALA...jo jasně já jsem nepoděkovala a za co? Za to, jak se ke mně chovali? Pokud nějaké poděkovaní mělo padnout, tak leda oboustranně. Já se jim taky starala o děcka...nevím, proč by vděčnost měla být jen na jedné straně...

Když jsem potom přijela zpátky domů. Napsala jsem Virginii dopis. Teda ne že bych ho napsala ručně, dala do obálky a poslala. Sepsala jsem to normálně ve wordu a na facebooku ji to přidala ať si to přečte. Měl dohromady 4 strany. Já mám prostě vždycky potřebu si všechno s lidmi vyříkat, vyjádřit svůj názor. Kdybych to neudělala, měla bych pocit, že nemůžu jít dále a něco by mě tížilo...čekala jsem, že si to nějakým způsobem vyříkáme...najdeme kompromis. Byla bych připravená i na názor z druhé strany. Ještě než si to přečetla mi napsala, jak jsem hrozná příšerná a nevím, co všechno a ať je nechám na pokoji. A na závěr si mě blobla na facebooku. Ten dopis, přestože byl kritický, tak byl napsaný slušně, takže reakce dospělého člověka naprosto dětinská. Já si ji pak teda blokla taky i toho spratka Melvyna pro případ. On mi následovně ještě napsala dost sprostou esemesku něco ve smyslu, ať si strčím své romány do prdele apod. Pro francouzsky mluvící, si to můžete přečíst sami :-) Na to už jsem nijak nereagovala. Nepotřebovala jsem se snížit na něčí úroveň. Tímto se to tedy s touto rodinou uzavřelo...Moje jediná rada, co se týče au-pairování. Nenechte se mou historkou odradit. Jediné, co opravdu udělejte je, že si dobře vyberete rodinu a dohodněte se předem na pravidlech. Nenechte se odbýt.

Ale já vím, že už vás zajímá, jak dopadla cesta do Nice. A taky proč končit příběh negativně 😊 

Tak jo chlapec byl tak hrozně milý. Tak milý, že mi koupil jídlo a pití (ještě i s dezertíkem). No nebudu říkat, že mi to po celém dni hladovění nebodlo. Cesta byla dlouhá. Trvala asi 3 hodiny. Jo musím uznat, že vlakem to bylo rychlejší, takže jsem tu rodinu trochu pochopila. Nicméně to nemění nic na tom, že já jsem absolvovala 22hodinovou cestu a přijet pro mě by bylo od nich to nejmenší. Ale tou rodinou už se nebudeme dále zabývat a kazit si náladu.

Byla jsem dost unavená...a tak jsem usnula a on mě zabil....ne haha tak to nebylo. Jo já vím, že to není vtipné...unavená jsem sice byla, ale snažila jsem se komunikovat, být milá, protože jsem byla opravdu vděčná, že mě vzal, i když chvílemi díky únavě mě nebavilo furt odpovídat na jeho otázky a byla jsem protivná. Ještě než jsme se vydali na cestu jsem mu na rovinu řekla, že ať nepočítá s tím, že za to, že mě odveze se s nim vyspím, že to si radši vystoupím. On mě začal přesvědčovat o tom, že on takový není, že když už tak to bere vážně...na to jsem si řekla do prdele to je snad ještě horší, to už bych se s ním radši vyspala a pak ho měla z krku. Teď vypadám asi dost krutě a vyčůraně, ale opravdu z mé strany nepřeskočila jiskra a na sílu nic nejde. A to, že jsem toho využila, sice není úplně hezké, ale snad v mé situaci alespoň trochu pochopitelné. V Nice jsme potom ještě asi hodinu hledali můj hostel. Chlapec měl stejně navigační nesmysl jako já. Když jsme ho nemohli najít, tak on prohlásil, že si raději najdeme společně nějaký hotel, který on zaplatí, a kde jako budeme spolu. No to jsem opravdu nechtěla. Nakonec jsme ho naštěstí našli. A víte, jak to s nim dopadlo? Chudák nic z toho neměl a potom jel zase další 3 hodiny do Nice sám večer v noci...jo já vím. Nebylo to ode mě vůbec hezké a zneužila jsem trochu situace. Připomnělo mi to jeden díl How I met your mother, který se nazýval Sexless inkeeper. Schválně na něho mrkněte. Jenže jsem prostě byla v zoufalé situaci. Člověk občas udělá něco, co normálně nedělá a nezachová se k lidem úplně fér. Lidi nejsou zlí, ale zoufalí. Nikdy se neděje nic bez příčiny. Hledejte vždycky příčinu, ne důsledek něčího chování. Já ho potom ještě chtěla pozvat aspoň na skleničku. Akorát mi nedošlo, že to asi těžko, když řídil. Dokonce mi chtěl sehnat i nějakou práci u jeho kamaráda v kempu, takže kdybych chtěla i práci bych měla...

V Nice ze mě spadlo všechno to napětí, které jsem v Sainte Maxime pociťovala. Na hostelu to bylo fajn. Fajn lidi z různých koutů světa, s kterýma vzájemně sdílíte své příběhy. Jo bylo fajn potkat třeba Američana, který se rozhodl projet Evropu, nic neplánovat a ze dne na den se rozhodnout, kam pojede dál nebo Fina, který spal v nějakém švýcarském lese ve stanu a kolem stanu mu chodili vlci, a tak se rozhodl ještě tu noc odjet do Nice. A takhle bych mohla vyprávět i o dalších lidech. V hostelu vždycky poznáte zajímavé lidi. Po měsíci, kdy jsem si připadala méněcenná bylo zase fajn být mezi lidmi, kteří vás berou jako sobě rovnou. Opravdu jsem během té doby začala pochybovat sama o sobě. Což je asi to nejhorší. Několikrát opakovaná lež se stane pravdou...

Mohla jsem odjet o den později zpátky domů anebo si to tam užít a já se rozhodla pro tu druhou možnost. POŘÁDNĚ SI TO TAM UŽIT, tak jsem si to tam ještě prodloužila. Dohromady jsem v Nice strávila 5 dní. Padli tam sice veškeré mé vydělané peníze, ale život se má žít (myslím ty vydělané jako opérka). Udělala jsem si i výlet do Monaca. Přemýšlela jsem i nad Cannes, do kterého bych za normálních okolnosti bez váhání jela, ale vzhledem k tomu, že žabky nejsou ideální boty na chození (můj každoroční problém), v jiných bych se upekla a moje nohy už byly totálně otlačené, tak jsem dala přednost tomu strávit poslední den na pláži.

Jo a vzhledem k tomu, že jsem si to hodlala užít. Hodlala jsem si užít i nějaký ten noční život. Jednoho večera jsem se šla teda projít, aniž bych od toho měla nějaká velká očekávání. Musím říct, že mi lichotilo, že mě každou chvíli někdo zastavoval a někam mě zval. Jo a využívala jsem toho. Moje ego bylo pohoněné a ztracené sebevědomí znovu nabyté. U jednoho afrického baru mě zastavil jeden muž, který mě sice na první pohled moc nezaujal, později ano, ale nějakým způsobem jsem mu důvěřovala a nakonec jsem s nim strávila celý večer až do rána a nějak jsem ztratila pojem o čase a vůbec nevím v kolik jsem došla na hostel...tradááá...a co se všechno dělo? Prošli jsme několik barů a ...jo byl sex on the beach...a teď zrovna nemyslím ten koktejl...ale no tak netvařte se pohoršeně a morálně a netvařte se, že jste nikdy nic takového neudělali. Tyhle věci k životu prostě patří. Člověk by měl někdy na chvíli přestat myslet, jestli dělá správnou věc a co si o tom druzí myslí, ale jenom si to užít, nechat se unést a ztratit hlavu. Představte si léto, moře, pláž, noční život.... Nice má prostě svou atmosféru. Ten večer byl zkrátka skvělý...nepopsatelný pocit svobody, jednak proto, že měsíc se někde stále cítíte jako ve vězení, jednak máte zrovna krátce po státnicích, a jednak prostě léto, prázdniny a tak všechno. Letní lásky a letní úlety k tomu tak nějak patří. Ale samozřejmě nezapomeňte si dávat pozor!! A víte, jak to s ním dopadlo? Do dnes jsme spolu a chystáme svatbu a čekáme dítě...no tak to zrovna ne.... Nicméně si do teď občas píšeme, anebo zavoláme na skypu.

Díky tomu všemu jsem objevila kouzlo samocestování, k čemuž bych se sama nikdy neodhodlala, kdyby mě k tomu okolnosti nedovedly. Vůbec to není nic zoufalého, jak se může na první pohled zdát, naopak. Samocestování má své výhody, v tom, že si svůj čas můžete řídit sami a jste nezávislí. A víte co? Při samocestování stejně nakonec sami nikdy nezůstanete, protože máte mnohem větší šanci poznat nové lidi. Čímž neříkám, že cestovat s někým je o ničem, a že už nikdy nikam s nikým nepojedu, ale když nebude zbytí, tak nebudu truchlit a využiju toho, že i sama (nesama) si to můžu užít...má to taky něco do sebe...

Jo a víte co ještě? V jednom baru jsem dokonce dostala pracovní nabídku. To se takhle jednou večer (spíš v noci až k ránu) projdete po městě a hned máte nabídku. Pak jsem ještě poslední večer seděla v hostelu na terase, začal se se mnou bavit majitel hostelu a dostala jsem od něho další nabídku, ale do nějakého dalšího hostelu, který vlastnil jeho kamarád. Ten sice nakonec chtěl spíš kluka, ale domluvili jsme se, že následující léto bych mohla pracovat přímo u něho v tom hostelu, kde jsem byla ubytovaná....to sice nakonec nevyšlo, ale co už...takže jo pracovní nabídky jsem dostala v podstatě 3 (i s tím klukem z auta). Takže kdybych chtěla práce by se sehnat dala a mohla jsem tam zůstat. Ale nějakým způsobem po tom měsíčním dobrodružstvím, jsem měla pocit, že se mám vrátit do Česka a začít tam. A tak jsem se tedy koncem srpna vydala do Brna...a dál už ten příběh znáte z mého předchozího článku... Nějak jsem zkrátka pocítila, že Francie je sice skvělá, Azůrové pobřeží dokonce top, ale pro nějaký můj osobní rozvoj asi bude lepší se vrátit...jo a byla to dobrá volba. I když jste světoběžnici a většinou je vám v cizině lépe než ve vlastní zemi, někdy se ve vlastní zemi můžete cítit lépe než v cizině.

Tohle všechno se zkrátka mělo stát, abych k některým věcem dospěla. Měsíc na Azůrovém pobřeží nestrávíte běžně, stálo to rozhodně za to, ale věděla jsem, že je čas jít zase někam jinam. Ničeho nelituju a i špatná zkušenost, může být dobrá zkušenost. Zážitek nemusí být dobrý, musí být silný. Žádná historka přeci nezačíná slovy: "mazal jsem si doma chleba máslem". Občas je třeba trochu riskovat, udělat něco nestandartního a možná trochu šíleného. Někdy je lepší vybrat si tu méně pohodlnou cestu, která nám něco dá a někam nás dovede. Život není o tom jenom jim nějak proplouvat. Život je třeba žít ne přežívat. Že je to někdy nebezpečné? Život je celkově nebezpečný. Vždycky se může něco stát. Je lepší žít naplno a pak se třeba něco posere než ho promarnit ze strachu, aby se náhodou něco neposralo. Někteří lidi jsou mnohem víc mrtví než ti, co jsou doopravdy mrtví, ale něco zažili. Jaký smysl má zemřít v podstatě zdravý? Že prej se nám před smrtí promítne celý život před očima a já chci, aby to promítání stálo za to. Když si nebudeme jistí, jestli to udělat, nebojme se to udělat!! Nejhorší jsou výčitky v budoucnosti, z toho, co jsme neudělali. Nechci nabádat k heslu "užívej každého dne jako by byl poslední", protože tohle pořekadlo zdá se mi poněkud nadnesené. Každý den přece nemůžeme strávit tím, co opravdu chceme a povinnostem se neubráníme. Někdy musíme na sobě taky makat, aby to potom mohlo být skvělé. Jsou taky dny, kdy to prostě nejde. Ale když máme tu možnost, tak ji nepromarněme a prostě žíjme, ale když to nepůjde za každou cenu, budou ještě další dny... Nebojme se žít, ale ani zemřít!! Kvalita života se nepočítá podle toho, jak dlouho tady budeme, ale podle toho, jak ten vyměřený čas využijeme...

...

Rozhodla jsem se s vámi podělit o tento příběh ještě před mým odjezdem do Španělska. Příště už snad tedy opravdu z Gijonu. Tak jo doufám, že svým příběhem a fotkami z krásného prostředí jsem ve vás probudila letní atmosféru. Přeji všem pěkné léto plné hlavně silných zážitků 😊

PS: Vážně to příště zkrátím!!SLIBUJU!